29 Odo 988/2006 — Nejvyšší soud

29 Odo 988/2006 citace  Právní věta:O nepřezkoumatelný rozsudek jde zásadně i tehdy, není-li v něm vysvětleno, proč soud při formulaci skutkových závěrů vyšel i z důkazů, které provedl, ačkoliv nešlo o důkazy, které řádně a včas poučení účastníci označili ve sporu probíhajícím v režimu zákonné koncentrace řízení nejpozději do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (§ 118b odst. 1, věta první, o. s. ř.).* Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2009 Spisová značka:29 Odo 988/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.988.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:50 / 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 988/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. D., , zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti žalované JUDr. L. D., , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Č.b., akciové společnosti P. - v likvidaci, zastoupené JUDr. R. K., advokátem, , o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 151/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2006, č. j. 13 Cmo 177/2005-117, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2006, č. j. 13 Cmo 177/2005 117, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č.j. 28 Cm 151/2002-91, Městský soud v Praze na základě žaloby J. D., podané vůči správkyni konkursní podstaty úpadkyně Č. b., akciové společnosti P. - v likvidaci (dále též jen „banka“), určil, že pohledávka žalobce, přihlášená do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně, se považuje za zjištěnou co do nároku, důvodu a výše v částce 1,124.499,78 Kč. Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobce uzavřel s bankou dne 15. dubna 1994 smlouvu o vkladovém účtu s výší vkladu 1.200.000,- Kč. Šlo o termínovaný vklad na dobu 24 měsíců. 2/ Rozhodnutím Č.n. b. ze dne 17. listopadu 1995 bylo pozdější úpadkyni odňato povolení působit jako banka. 3/ Podle žádosti o převedení finančních prostředků ze 30. ledna 1996, podepsané žalobcem, požádal žalobce banku, aby částka 1.142.681,43 Kč (dále též jen „žádost z 30. ledna 1996“) byla z jeho vkladového účtu převedena na jiný účet u pozdější úpadkyně (č. 1281/4100), jehož majitelem byl J. H.. 4/ Transakce označená pod bodem 3/ se podle záznamů pozdější úpadkyně uskutečnila již 26. ledna 1996 a k 24. září 2002 byl na vkladovém účtu žalobce vykazován zůstatek 10.252,92 Kč. 5/ Městský soud v Praze prohlásil dne 28. června 1996 konkurs na majetek banky. Na tom to základě soud uzavřel, že: 1/ Banka již 26. ledna 1996 nebyla oprávněna transakci uskutečnit, neboť takový postup byl v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. 2/ Převod peněžních prostředků je neplatný i proto, že v době, kdy se uskutečnil (26. ledna 1996) nebyl dán platný příkaz k převodu (ten je datován až 30. ledna 1996). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Odvolací soud dovodil, že: 1/ Není správný názor soudu prvního stupně o rozporu transakce s ustanovením § 35 odst. 2 zákona o bankách. Bankovní operace spočívající v převodu peněžních prostředků z jednoho účtu banky na jiný účet vedený u téže banky není přijímáním vkladů ani poskytováním úvěrů ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona o bankách. Mohlo by jít o další činnost banky, plynoucí z § 3 zákona o bankách; i v tomto ustanovení je však míněna činnost banky navenek (ve vztahu k subjektům, s nimiž může banka navazovat právní vztahy). Popsaná transakce takovou další činností banky není a odnětím povolení působit jako banka nebylo pozdější úpadkyni odňato právo vykonávat vnitřní bankovní operace (převod finančních prostředků z účtu na účet). 2/ Žalovaná neprokázala, že bankovní operace, kterou byly peněžní prostředky odepsány 26. ledna 1996 z účtu žalobce, se uskutečnila na základě právního úkonu oprávněného subjektu (že 26. ledna 1996 byl dán příkaz k převodu). Uvedený převod tedy banka uskutečnila bez příkazu žalobce, aniž šlo o případ, kdy by to bylo možné. K tvrzení žalované, že bankovní operace byla provedena na základě příkazu z 30. ledna 1996 právě až 30. ledna 1996 a že k datu 26. ledna 1996 byla evidována omylem počítačové techniky, odvolací soud nepřihlédl, uváděje, že jde o novou skutečnost, uplatněnou až v rámci prvního odvolacího řízení (str. 8 odst. 1 napadeného rozhodnutí). V této souvislosti odvolací soud poukázal na to, že řízení podléhalo zákonné koncentraci ve smyslu § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), o čemž se účastníkům dostalo poučení v předvolání k prvnímu jednání ve věci (str. 6 odst. 2 napadeného rozhodnutí). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že žádost z 30. ledna 1996 nesprávně hodnotily (v rozporu s ustanovením § 709 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - dále též jen „obch. zák.“, ve znění platném k 30. lednu 1996), ve spojení s dohodou uzavřenou mezi žalobcem a Jaroslavem Hejčem 26. ledna 1996, ačkoli neměla pro věc význam a ačkoli tento důkaz byl uplatněn a proveden v rozporu s ustanovením § 118b odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že v intencích § 266 obch. zák. nezkoumal (co do následného chování stran) právní úkon, jímž žalobce 15. května 1996 uplatnil u banky v likvidaci (dle § 73 obch. zák.) svou pohledávku, uváděje, že k 22. březnu 1996 tato pohledávka činí 10.053,08 Kč. Dovolací důvod uvedený v § 241as odst.2 písm. a/ o. s. ř. je podle dovolatelky dán proto, že v usnesení ze dne 7. října 2004, č. j. 13 Cmo 228/2004-57 (jímž zrušil první zamítavý - rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. března 2004, č. j. 28 Cm 151/2002-33) nerespektoval ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. a přikázal soudu prvního stupně doplnit dokazování ve smyslu podání žalobce ze 7. června 2004. Toto pochybení pak odvolací soud nenapravil ani v napadeném rozhodnutí. Dovolatelka dodává, že byl-li správný postup, jímž odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze 7. října 2004 uložil soudu prvního stupně zkoumat rozpor v datech (26. ledna a 30. ledna 1996), pak měl v souladu s článkem 96 odst. 1 Ústavy České republiky zachovat rovná práva i jí; mělo být respektováno její právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále též jen „Úmluva“). To se mělo projevit tím, že soud prvního stupně vyhoví její žádosti o provedení důkazu posudkem znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, specializace programové vybavení, což se nestalo; nápravu nezjednal ani odvolací soud. A konečně dovolatelka tvrdí, že soudy o věci rozhodly, nerespektujíce ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Žalobce totiž jako důvod pohledávky v přihlášce ani při přezkumném jednání neuvedl, že banka dne 26. ledna 1996 bez jeho příkazu převedla částku 1.142.687,43 Kč na jiný účet. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde (zrušující usnesení odvolacího soudu ze 7. října 2004 neobsahovalo závazný právní názor, jenž by byl důvodem „jiného“ rozhodnutí soudu prvního stupně) Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným dle písmene c/ pro po posouzení výkladu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř., když napadené rozhodnutí je potud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka sice váže argumentaci týkající se § 118b o. s. ř. k dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., tam, kde