3 Tdo 268/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 268/2025-5126 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. Č. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2024, č. j. 3 To 31/2024-4984, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 11/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Č. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 3. 2024, č. j. 61 T 11/2023-4756, bylo rozhodováno o obviněných V. Č. a S. B. Oba byli uznáni vinnými spolupachatelským zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V. Č. byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let a dva měsíce s ostrahou a dále k peněžitému trestu 100denních sazeb po 500 Kč. S. B. byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku s ostrahou, dále k peněžitému trestu 200denních sazeb po 2 000 Kč a konečně k trestu propadnutí náhradní hodnoty tvořené jím vlastněnými nemovitostmi specifikovanými v prvostupňovém rozsudku. Oba obvinění byli zavázáni k solidární povinnosti zaplatit České republice na náhradě škody 25,45 milionů Kč. 2. K odvoláním obou obviněných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 25. 9. 2024, č. j. 3 To 31/2024-4984, prvostupňové rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. V části týkající se obviněného B. věc vrátil soud prvního stupně. Obviněného Č. uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej k týmž trestům, jaké uložil i prvostupňový soud. Dále obviněného Č. zavázal k povinnosti zaplatit České republice na náhradě škody 25,45 milionů Kč. 3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (který prvostupňový popis skutku upravil v tom, že vypustil participaci obviněného B.) se obviněný V. Č. uvedeného zločinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že jako osoba fakticky ovládající společnosti M. s.r.o. (dále jen M.) a A. s.r.o. (dále jen A.) v době od ledna 2016 do konce roku 2019 nechal zahrnout do jejich účetnictví faktury od údajných tuzemských dodavatelů, a to s cílem neoprávněně snížit daňovou povinnost M. a A. na dani z přidané hodnoty, neboť deklarované tuzemské dodávky zboží uskutečněny nebyly, a takto snížil daňovou povinnost M. o 21,37 milionů Kč a daňovou povinnost A. o 4,07 milionů Kč, čímž celkově způsobil České republice škodu ve výši 25,45 milionů Kč. V podrobnostech se k popisu skutku odkazuje na odvolací rozsudek. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti němu podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání. To opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1, písm. g) a h) tr. řádu. S předpokladem úspěšnosti svého dovolání a s ohledem na to, že výkon rozsudku by mohl mít nepříznivé následky pro něho i jeho rodinu, inicioval návrh na odložení, respektive přerušení výkonu napadnutého rozhodnutí. Tento impuls směřoval primárně k soudu prvního stupně a v případě, že ten by se s ním neztotožnil, obrátil se dovolatel přímo na Nejvyšší soud s požadavkem na odklad, respektive přerušení výkonu rozhodnutí. 5. Dovolatel obsáhle sumarizoval teoretická východiska a judikaturu vztahující se k principům trestního řízení. Na základě této obecné argumentace vyjádřil své přesvědčení, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedeným dokazováním, jsou vnitřně rozporná a odporují zásadě rovnosti zbraní i principu in dubio pro reo, dále že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, a konečně že neprovedení navrhovaných důkazů je tzv. opomenutím důkazů. V konkrétní argumentaci však dovolatel zůstal o poznání úspornější. 6. Takto vytkl nižším soudům, že postupovaly způsobem, který nerespektoval rovnost zbraní, kdy obžaloba měla v očích soudu viditelnou preferenci a soudy jakoby ani nechtěly vidět, že jde celou situaci rozumně vysvětlit. Odvolacímu soudu obviněný vyčetl, že se dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Uzavřel, že pro tato pochybení nebyla jeho vina prokázána zákonným způsobem. Za zásadní vadu označil nedostatečné odůvodnění obou rozhodnutí, v nichž se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, kterou zcela přešly, popřípadě ji bez zdůvodnění bagatelizovaly. 7. Soudy se zaměřily výlučně na argumentaci týkající se údajného ovládání J. K. (jednatele M. a A.) a E. K. (jednatelky tuzemského dodavatele T. G., s.r.o.) ze strany obviněného, avšak nevěnovaly se tomu, jak měla být údajně daň krácena. V tomto ohledu soudy nevyhodnotily listinné důkazy, zejména faktury vystavené M., které poukazují, že M. zboží odebrané od sporovaných tuzemských dodavatelů prokazatelně dále prodával svým tuzemským odběratelům. Tuto otázku mohly objasnit i výpovědi svědků Č. a K. (jednatelů odběratelské firmy S. B. s.r.o.), tyto důkazní návrhy však odvolací soud zamítl, stejně jako opětovné provedení důkazů příslušnými fakturami, s argumentací o nadbytečnosti takového dalšího dokazování. Obviněný uzavřel, že tím, že soudy nepředvolaly navrhované svědky, případně jejich výslech, v němž by stranám byla dána možnost klást svědkům otázky, nepřípustně nahrazovaly jejich písemnými vyjádřeními, došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Pokud nabízené důkazy nižší soudy neprovedly a odůvodnění takového postupu je vnitřně rozporné, pak jde o opomenutý důkaz zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 8. Dovolatel odmítl, že by došlo ke krácení daně, kdy upozornil, že část zboží dodávaného M. tuzemskými dodavateli byla typologicky zcela jiná než zboží od čínských dodavatelů, jehož zdanění na výstupu mělo být snižováno daní na vstupu pocházející z obžalovaných tuzemských dodávek. Oním typologicky jiným zbožím bylo tzv. „hokejové zboží“, které M. dodal společnosti S. B. s.r.o. a které tedy M. musel “někde” nakoupit. I pokud nižší soudy dovodily, že M. toto zboží nezakoupil od tuzemských dodavatelů I. P. s.r.o., S. T. s.r.o. a L. G. s.r.o., pak je nutné brát v potaz, že zboží bylo prokazatelně M. dodáno jeho odběrateli, a proto M. nárok na odpočet DPH řádně vznikl. Obviněný poukázal na princip neutrality DPH, který vyžaduje, aby odpočet DPH na vstupu byl přiznán, jestliže jsou splněny hmotněprávní podmínky, byť osoby povinné k dani nevyhověly podmínkám formálním. Hmotněprávními podmínkami přitom je, aby osoba uplatňující nárok na odpočet DPH byla osobou povinnou k dani, dále aby plnění uplatňované k odpočtu bylo poskytnuto jinou osobou povinnou k dani, a konečně aby přijaté plnění bylo na výstupu použito osobou povinnou k dani pro účely jejích zdanitelných plnění. Nárok na odpočet DPH tak nelze odepřít, jestliže nebyla splněna formální podmínka spočívající v identifikaci skutečného poskytovatele plnění. Obviněný v tomto ohledu citoval z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-154/20, že „odepření nároku na odpočet DPH osobě povinné k dani z důvodu, že skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a že tato osoba povinná k dani neprokázala postavení tohoto dodavatele, coby osoby povinné k dani, ačkoliv ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že tento dodavatel toto postavení nutně měl, by bylo v rozporu se zásadou daňové neutrality“. Obdobně dovolatel upozornil i na rozhodnutí tuzemského Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 115/2021. 9. Za nesprávné právní posouzení dovolatel označil naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu, kdy odmítl, že byl prokázán jeho úmysl. Sumarizoval obecné terminologické vymezení pojmu zavinění, v konkrétních výhradách však setrval na svém přesvědčení, že z dokazování nevyplynulo, že by subjektivní stránka trestného činu byla prokázána. 10. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc vrátil prvostupňovému Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně. 11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání je formulováno natolik obecně, že jeho teze nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Ztotožnil se s nutností akceptovat teoretická východiska, vyjádřil však nesouhlas s tím, že by se ony obecné výstupy k významu a obsahu zásad trestního procesu měly aplikovat na posuzovanou věc. Postup obou soudů při odůvodňování jejich rozhodnutí plně koresponduje s trestním řádem. Prvostupňový rozsudek obsahuje soupis provedených důkazů s uvedením jejich podstatného obsahu, dále úvahy, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, i jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění je patrno, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Obdobně i odvolací soud (byť ve stručnější podobě, ovšem v návaznosti na prvoinstanční rozhodnutí) uvedl skutečnosti, které