3 Tdo 290/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 290/2025-102USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 10 To 354/2024-77, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 95/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále také jen „okresní soud“) ze dne 14. 10. 2024, č. j. 38 T 95/2024-53, byl obviněný M. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu a zestručněno) dne 6. 8. 2024 kolem 9:00 hodin po vědomém požití většího množství alkoholu řídil v obci XY po silnici č. 331 na 17,6 km směrem do centra obce osobní automobil zn. Škoda Octavia, registrační značky XY, a na základě tří dechových zkoušek provedených v době od 9:04 do 9:25 hodin u něj byly zjištěny hodnoty v rozmezí od 1,69 do 1,77 g/kg alkoholu. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 70 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výši 21 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 měsíců. 2. Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 19. 11. 2024, č. j. 10 To 354/2024-77, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Burdy dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. 4. V rámci velmi stručného odůvodnění uvedl, že soudy prvního i druhého stupně nesprávně vyhodnotily důvody jeho omluvy z účasti u hlavního líčení a dospěly tak k chybnému závěru, že se z něj neomluvil. Byla porušena Listina základních práv a svobod, a to konkrétně její čl. 40 odst. 2. K tomu obviněný připojil odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, s tím, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, pak „porušily základní práva stěžovatele na presumpci neviny“ podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Předmětná omluva obviněného z účasti u hlavního líčení byla podle jeho mínění podána v dobré víře, byť na chybný soud, byla provedena řádně a včas, když k ní byla poskytnuta i „neschopenka odsouzeného“. Je zřejmé, že „obviněný se daného hlavního líčení skutečně zúčastnit nemohl, ačkoliv chtěl, ale pro svou zdravotní neschopnost nemohl“. „K tomuto měl soud přihlížet, kdy zaslaná omluva byla zaslaná včas a hlavně v dobré víře“. 5. Na závěr pak obviněný ještě doplnil, že „namítá i výši uloženého trestu, a to i s ohledem na skutečnost, že není jisté, zda nechtěl u hlavního líčení, kterého se nezúčastnil a tato možnost mu byla i následně odepřena, prohlásit svou vinu, a tím by měl i možnost úpravy výše či typu trestu“. 6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, č. j. 10 To 354/2024-77, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 10. 2024, č. j. 38 T 95/2024-53, zrušil a „věc vrátil zpět soudu prvního stupně“. 7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného jsou dílem neopodstatněné a dílem pod jím vytýkaný (ani jiný) dovolací důvod nespadají. Označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být naplněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného konat. Následně státní zástupce poukázal na ustanovení § 202 odst. 2, 4 tr. ř. a rozebral jednotlivé podmínky, které musejí být splněny, aby bylo možné konat hlavní líčení bez účasti obviněného. Připomněl též ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod s tím, že soud by měl v konkrétním případě vždy zvážit, zda je namístě konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, i když jsou jinak podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. splněny. V posuzované věci však konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nic nebránilo. Obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, trestní řízení se vedlo pro banální trestný čin, za který byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody do jednoho roku, peněžitým trestem či trestem zákazu činnosti. Konání hlavního líčení především nebránila podmínka vymezená v § 202 odst. 4 tr. ř. Obviněný byl k hlavnímu líčení Okresním soudem Praha-východ řádně a včas předvolán a z účasti se řádně neomluvil. To, zda zaslal (notabene prostřednictvím svého obhájce) údajnou omluvu jinému orgánu (soudu), je bez významu, neboť stěžejní je zjištění, že se řádně neomluvil Okresnímu soudu Praha-východ. Ten v době realizace hlavního líčení žádnou omluvu doručenou neměl, neboť byla pravděpodobně (jak tvrdí dovolatel) obhájcem odeslána jinému soudu. Obviněný ani jeho obhájce navíc nereagovali ani na pokusy samosoudkyně okresního soudu, která se je snažila po zahájení hlavního líčení kontaktovat. Z hlediska akceptace závěru o oprávněnosti postupu soudu prvního stupně je dále důležité zjištění, že skutkově šlo o velmi jednoduchou věc, kterou bylo možné spolehlivě rozhodnout v nepřítomnosti obviněného. Hlídkou policie byl totiž zadržen neprodleně po činu, k tomuto se doznal a o jeho vině svědčily i všechny ostatní důkazy. U hlavního líčení nebyl vyslýchán žádný svědek. Splněny byly současně i formální předpoklady pro konání hlavního líčení, neboť kromě předvolání byl obviněnému doručen taktéž návrh na potrestání. Podle státního zástupce tak bylo o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného rozhodnuto v souladu se zákonem a neodporovalo to ani ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod. Právo obviněného na spravedlivý proces žádným způsobem degradováno nebylo a stejně tak nebylo porušeno ani jeho právo na obhajobu. Jeho námitku uplatněnou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je tak třeba považovat za neopodstatněnou. 8. Zcela mimo rámec označeného dovolacího důvodu se pak nachází výtka zpochybňující adekvátnost uloženého trestu s tím, že neúčast u hlavního líčení obviněnému bránila v eventuálním prohlášení viny, které mohlo mít vliv na výši uloženého trestu. V té souvislosti státní zástupce připomněl, že proti přílišné přísnosti uloženého trestu prostřednictvím označeného ani žádného jiného dovolacího důvodu brojit nelze. Stejně tak pod žádný dovolací důvod nespadá ani eventuální výtka založená na případné nemožnosti prohlásit vinu. Je totiž zcela na úvaze soudu, zda eventuální prohlášení viny, i kdyby k němu obviněný přistoupil, využije či nikoliv. Nadto je třeba upozornit, že dovolatel se nezúčastnil ani veřejného zasedání o odvolání a ani zde tedy nevyužil další možnosti vyjádřit se osobně k uloženému trestu. Není jasné, jaký vliv na výši uloženého trestu by mohlo mít eventuální prohlášení viny za situace, kdy okresním soudem uložené tresty jsou samy o sobě spíše mírné. Nelze pominout, že obviněný řídil motorové vozidlo po požití alkoholu již v minulosti, přičemž pro takové jednání byl postižen v přestupkovém řízení. 9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S odkazem na ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. zároveň vyslovil souhlas s tím, aby rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 10. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 11. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným o