3 Tdo 69/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 69/2025-307 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný E. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 7 To 199/2024-262, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 100/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2024, č. j. 88 T 100/2023–223, byl obviněný uznán vinným přečinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za to k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let, a dále k peněžitému trestu 100 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 50 000 Kč. 2. Přečinu se dopustil zjednodušeně řečeno tím, že 27. 3. 2020 podal prostřednictvím advokáta Emila Flegela správní žalobu proti odvolacímu rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje potvrzujícímu rozhodnutí Městského úřadu Znojmo z 23. 10. 2019, č. j. MUZN 121373/2019, jímž byl obviněný uznán vinným přestupkem spočívajícím v tom, že jel automobilem rychlostí 69 km/h v místě s maximální povolenou rychlostí 50 km/h, a správní žalobou se domáhal zrušení obou rozhodnutí správních úřadů s tvrzením, že v místě je nejvyšší povolená rychlost 70 km/h, což dokládal úmyslně pozměněnou fotografií zachycující vyobrazení dopravní značky povolující maximální rychlost 70 km/h, ačkoliv taková značka se ve skutečnosti v daném místě nikdy nenacházela. 3. Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 7. 2024, č. j. 7 To 199/2024-262, zamítl podle § 256 tr. ř. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací body uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Namítl, že uznán byl vinným pouze na základě argumentu, že nižší soudy neuvěřily, že by jeho advokát předložil pozměněný důkazní prostředek, ačkoliv k takovým závěrům neprovedly žádné dokazování, zejména předmětného advokáta nevyslechly. Upozornil, že nikdy netvrdil, že důkazní prostředek pozměnil advokát, neboť plnou moc udělil advokátní kanceláři a nebylo vůbec objasněno, kdo z jejích pracovníků se na vypracování správní žaloby podílel. Pokud odvolací soud k nadbytečnosti výslechu advokáta poukazoval na to, že obviněný jej mohl sám zprostit advokátské mlčenlivosti a neučinil-li tak, pak nelze vyloučit, že i po advokátově předvolání by jej obviněný mlčenlivosti nezprostil, odmítl dovolatel tyto úvahy s argumentem, že je právním laikem a nelze mu tedy vyčítat, že sám nevyvinul aktivitu ke „zproštění advokátské mlčenlivosti”, když o potřebě takového odborného postupu nebyl soudy poučen. Ohradil se proti tomu, že by neprovedení výslechu svědka bylo možno odůvodnit pouze teoretickou hypotézou, že by stejně svědka možná nešlo vyslechnout. 6. Za absurdní až úsměvné označil úvahy soudů, že platil-li za správní žalobu soudní poplatek, pak neobstojí jeho tvrzení, že po předání kauzy advokátní kanceláři se o věc již dále nezajímal. Poplatek totiž obviněný platil na výzvu advokáta a pouhé uhrazení soudního poplatku nikterak neprokazuje, že by se o věc dále zajímal či se v ní nějak aktivně angažoval. 7. Obviněný také odmítl, že by jeho pachatelství mohlo být dovozováno úvahou, že právě on měl ze stíhaného jednání prospěch. Jeho advokát by totiž měl z úspěšné správní žaloby prospěch také, neboť v takovém případě by mu byl přiznán další finanční bonus. Stejně tak nelze dovozovat jeho pachatelství z úvahy, že předal-li by advokátovi neupravenou fotografii, pak takový dokument by advokátovi k ničemu nebyl. Dovolatel vysvětlil, že advokátní kanceláři předal veškeré podklady, včetně několika neupravených fotografií a videozáznamů z palubní kamery, které nebyly advokátovi „k ničemu”, ale sloužily k tomu, aby si advokát udělal obrázek o průběhu celé události. Argumentoval-li odvolací soud tím, že teoreticky obviněný mohl advokátovi předat neupravenou fotografii, avšak s vědomím, že její úpravu zajistí před předložením správnímu soudu advokát, pak jde o spekulaci, která navíc zpochybňuje průkaznost skutku tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, neboť podle jeho znění pozměněnou fotografii předložil obviněný, a nikoliv advokát s případným vědomím obviněného. 8. Za flagrantní rozpor s realitou dovolatel označil argumentaci odvolacího soudu, že o nevědomosti advokáta o upravené fotografii nasvědčuje to, že i po rozhodnutí správního soudu zadat zpracování znaleckého posudku na posouzení pravosti fotografie advokát pokračoval v řízení o správní žalobě namísto toho, aby vzal okamžitě žalobu zpět. Advokát totiž právě takto zareagoval a ke zpětvzetí správní žaloby přistoupil. 9. Výhrady dovolatel vznesl i k uloženému trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Nižším soudům vytkl, že fakticky hodnotily jako přitěžující takové okolnosti, které jimi ve skutečnosti nejsou. Ve skutečnosti totiž přihlédly k jeho dalšímu trestnímu stíhání s poukazem na to, že určitým způsobem charakterizuje jeho osobnost. Dále soudy obviněnému přičetly k tíži, že nespolupracoval, nedoznal se k trestné činnosti, což však přitěžující okolností není. Naproti tomu se nezabývaly dovolatelovým dosavadním způsobem života a již vůbec ne možnostmi jeho nápravy. Nepřiměřenost svého potrestání obviněný ilustroval na jiné trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 131/2023, v níž byl pachatel odsouzen za dva přečiny maření spravedlnosti pouze k peněžitému trestu 19 000 Kč bez uložení jakéhokoliv dalšího druhu trestu. 10. Obviněný také rozporoval, že došlo k předložení důkazního prostředku, který má podstatný význam pro rozhodnutí. Správní soud totiž vydal v předmětné věci dvě rozhodnutí, v nichž ani u jednoho nebyla jako důkazní prostředek předmětná fotografie použita, natož aby měla podstatný význam pro rozhodnutí. Ta správní soud založil na zcela jiných podkladech. Obviněný zdůraznil, že ne každé předložení padělaného či pozměněného důkazního prostředku bude bez dalšího naplňovat skutkovou podstatu řešeného přečinu a soudům nižších stupňů vyčetl, že se otázkou nyní podstatnosti významu předmětného důkazního prostředku nijak nezabývaly. 11. Konečně obviněný vznesl výhradu, že zpětvzetím správní žaloby dne 22. 9. 2022 došlo k zániku případné trestní odpovědnosti, neboť pachatel dobrovolně zamezil vzniku škodlivého následku. 12. Dovolatel proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (a zřejmě i rozhodnutí prvostupňového soudu) zrušil a zprostil jej obžaloby, neboť skutek není trestným činem a ani nebylo prokázáno, že jej spáchal obviněný. 13. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u nejvyššího státního zastupitelství. 14. Dovolací argumentaci obviněného směřující k vyloučení jeho podílu na trestné činnosti označil za nepřesahující meze běžné polemiky s hodnocením důkazů nižšími soudy. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, natož rozpor extrémní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O konstrukci flagrantních vad důkazního řízení se obviněný nepokusil na rámec projevu obvyklé nespokojenosti s výsledky dosavadního dokazování. V tomto ohledu jde o opakování, respektive pokračování jeho obhajoby z dřívějších fází řízení. 15. Námitku, že předložená fotografie neměla podstatný význam pro rozhodnutí a lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., této námitce však přisvědčit nelze. Přečin maření spravedlnosti je předčasně dokonaným trestným činem a jako takový byl dokonán již samotným podáním správní žaloby. Posouzení, jaká byla maximální povolená rychlost v daném úseku, přitom bylo určující pro napadaný závěr o spáchání přestupku v dopravě, takže je zřejmé, že předložená fotografie nepravdivě zachycující dopravní značku dovolující vyšší rychlost než reálně povolenou v daném místě, měla podstatný význam pro rozhodnutí správního soudu. Navíc, ačkoliv se nevyžaduje faktické ovlivnění názoru soudu, v projednávané věci se tak stalo, neboť v prvém svém rozhodnutí správní soud vyhověl správní žalobě, zrušil odvolací správní rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení i ohledně námitky, zda v daném silničním úseku byla maximální povolená rychlost 70 km/h či nikoliv. 16. Souhlasit nelze ani s námitkou obviněného, že zpětvzetím správní žaloby došlo k zániku trestní odpovědnosti. Znak dobrovolnosti totiž není naplněn, pokud pachatel nepostupuje z vlastní vůle, ale až na základě vědomí, že jeho trestný čin je již prozrazen, anebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Stejně tak nejde o dobrovolnost, vyčkává-li pachatel s odstraněním následku na to, zda příslušný orgán odhalí jeho čin. Zpětvzetí správní žaloby v projednávaném případě nastalo až pod tlakem vedení trestního řízení. 17. Pokud část dovolací argum