3 Tdo 720/2007 — Nejvyšší soud

3 Tdo 720/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 7. 2007 Spisová značka:3 Tdo 720/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.720.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 720/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2007 o dovolání J. L. a M. L., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 To 2/2007 ze dne 30. 1. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 153/2005, t a k t o: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 T 153/2005 ze dne 21. 9. 2006 byl J. L. uznán vinným trestným činem zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti podle § 275 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a M. L. trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl J. L. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. M. L. byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. O odvolání J. L. a M. L. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením sp. zn. 23 To 2/2007 ze dne 30. 1. 2007, a to tak, že jej podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodné. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podali J. L. i M. L., jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatelé uvedli, že dle jejich názoru je dán zásadní nesoulad mezi učiněnými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů obou stupňů na straně druhé. K trestnému činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., za nějž byl odsouzen M. L., tento popřel, že by vůbec přišel do fyzického konfliktu s kterýmkoliv policistou ze zasahujících hlídek, a proto část skutkové věty popisující jeho příchod na místo činu a jeho zapojení do konfliktu nemůže obstát. V průběhu dokazování před nalézacím soudem byla tato obhajoba v podstatě prokázána i dalšími důkazy, konkrétně výpovědí spoluobviněného J. L. a policistů P. K., J. P., R. M., M. K., M. Z., M. Ž., hlídky H. – R., J. R., kteří potvrdili, že obviněný nenapadl žádného z policistů, když závěr o vině soudy postavily na údajně věrohodných výpovědích svědkyň z osobního automobilu, který měl být jejich vozidlem poškozen, N. R. a L. K. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud shledal jeho jednání v tom, že měl uchopením policisty P. za oděv jej po krátkou dobu, v podstatě okamžik, zadržovat a odtahovat od svého syna. Toto jednání však nenaplňuje znak násilí, neboť i v souladu s rozhodnutím R 22/1966 Sb. rozh. nestačí samo o sobě jen uchopení napadeného za oděv a zacloumání s ním, ale soudy musí posoudit veškeré okolnosti a dovodit, zda šlo o násilí směřující proti tělu napadeného. Podle toho, jak je jeho jednání nalézacím soudem ve skutkové větě popsáno, nemohl tedy naplnit skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti podle § 275 odst. 1 tr. zák. J. L. uvedl, že nepopírá, že se choval tak, že kladl policistovi P. fyzický odpor, což potvrdili i oba policisté – P. a K. Znakem tohoto trestného činu je však i to, že odpor je kladen vojáku, v tomto případě policistovi, který plní jemu dané povinnosti. Nalézací soud však nespecifikoval konkrétní práva, která měl mít zasahující policista vůči obviněnému, který vůči němu měl být ve specifickém postavení vojáka a ani neuvedl, z jakých ustanovení konkrétního předpisu tato práva vyplývají, pouze konstatoval, že konkrétně popsaným jednáním kladl odpor zasahujícím příslušníkům policie. Vzhledem k tomu, že policista P. uvedl již v přípravném řízení, že byl zařazen u policie ČR jako policejní inspektor Okresního ředitelství policie v Českých Budějovicích a uvedený den měl službu jako velitel hlídky, vycházel obviněný z předpokladu, že měl pouze práva a povinnosti stanovené zákonem o policii ČR č. 283/1991 Sb. v platném znění (dále jen „zákon o policii ČR“ či „ zákon č. 283/1991 Sb.“), když k interním předpisům nemá přístup. Dovolatel je tak přesvědčen, že policista P. svým jednáním překročil daná mu práva a neplnil povinnost stanovenou cit. zákonem a výkonem funkce při jeho konkrétním zařazení. Pokud totiž policista postupoval podle ust. § 12 a 13 zákona o policii ČR, neměl právo dovolatele omezovat na svobodě a pokud ten odcházel na ubytovnu, z níž se pak několikrát vrátil, byl fyzický zákrok policisty vůči němu v rozporu s jeho oprávněními. J. L. pak použil k odporu proti policistovi fyzické síly v obraně, a proto se nemohl dopustit trestného činu, za nějž byl odsouzen. V souvislosti se zjišťováním skutkového děje pak uvedl, že ohledně jeho průběhu se shodli svědci J. L. a A. K., přičemž proti jejich výpovědím stojí ta, kterou podala svědkyně N. R. Ani žádný z policistů, vyjma R. M., kteří se na místo střetu dostavili, neuvedl, že by viděli fyzický střet mezi dovolatelem a J. P. Podle jeho přesvědčení nehodnotily soudy obou stupňů správně ani další postup policistů, který spočíval v tom, že M. L. byla přesto, že se nechoval agresivně, po celou dobu setrval na místě, byl identifikován a nesnažil se jakkoliv z místa vzdálit, nasazena pouta proto, že ústně odmítl jet na záchytnou stanici. Podle jeho přesvědčení nejednal tak, aby byl důvod mu pouta přikládat. Zákon byl porušen i tím, že státní zástupce nebyl se zadržením seznámen a nebyl vyžádán jeho souhlas. Z hlediska zákonnosti postupu hlídky a zejména policisty P. je důležité i to, že J. L. utrpěl při převozu zranění, byť nebyla takového rozsahu, aby naplnila zákonný znak trestného činu ublížení na zdraví, což je dokladováno i znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, přičemž zdůraznil, že žádný z policistů si nevšiml, že by měl zranění při nastupování do vozidla. Dovolatelova zranění objektivizovaná znalcem nejsou vyloučena ani výpovědí lékaře a pomocného personálu protialkoholní záchytné stanice, kteří si již na konkrétní událost nevzpomněli a pouze v souladu se svými předpisy uvedli, že pokud by obviněný žádal o ošetření, bylo by provedeno. Soudy obou stupňů pak měly dle jeho názoru hodnotit i to, že policista P. byl v době jejich rozhodování trestně stíhán pro nezákonný postup při dalším zákroku učiněném v rámci svého zařazení policisty. J. L. dále ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl kvalifikován jako trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zák. namítl, že popis skutku, zejména způsob jeho spáchání, není ve skutkové větě uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly znakům příslušné skutkové podstaty, když jeho existenci pak nelze dovozovat pouze z odůvodnění rozhodnutí. Skutková věta v části „slovně a fyzicky napadal ostatní účastníky zájezdu“ je naprosto neurčitá, nepřesná a neuvádí skutkové okolnosti, které jsou obsahem zákonných znaků skutkové podstaty dle § 202 odst. 1 tr. zák. Dovolatel nepopírá, že se dostal do střetu s rodinou G., ovšem trvá na tom, že jeho příčinou byla nespokojenost této rodiny s chováním cestujících v zadní části patra autobusu, kde se hrálo a zpívalo. Nepopírá, že by mohl K. Z. uhodit, avšak naprosto nechtěně, když se rukama bránil v době, kdy byl napadán a vytlačován uličkou, proto úder nemohl mít velkou intenzitu. Nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědků, které nalézací soud rozdělil do dvou skupin, a to do té, která byla spřízněná s rodinou G. a té, která patří do skupiny osob známých obviněnému, když za zásadní považoval výpovědi svědkyň J. Š. a L. M. Hodnocení výpovědí svědků soudem považuje za neobjektivní a účelové, přičemž výpovědi všech svědků o tom, že K. Z. úmyslně udeřil pěstí do obličeje takovou intenzitou, že se následně uhodila či narazila hlavou o rám okna, jsou vylouče