3 Tdo 73/2025 – Nejvyšší soud

3 Tdo 73/2025-819 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný MUDr. Michal Pořický, trvale bytem Biskupská 1157/14, 110 00 Praha – Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 11 To 240/2024-755, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 94/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. Michala Pořického odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 8 T 94/2023-716, uznal obviněného MUDr. Michala Pořického (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Současně byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. pro 6 dílčích útoků pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se podle skutkových zjištění dopustil tím, že v době nejméně od 13. 7. 2017 do 5. 2. 2019, ze své ordinace na adrese Husovo náměstí 37/24, 266 01 Beroun, jako soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jmenovaný rozhodnutím předsedy Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2012 pod č. j. Spr 1148/2012, s počátečním záměrem finančního prospěchu vylákal finanční prostředky od poškozených zdravotních pojišťoven tím způsobem, že vědomě účtoval těmto pojišťovnám k úhradě služby, které se ze zdravotního pojištění nehradí v podobě komplexního či cíleného vyšetření psychiatrem, když vyšetření ve skutečnosti provedl v rámci dožádání policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Beroun, kterým byl přibrán k vypracování znaleckých posudků na základě opatření dle § 105 odst. 1 tr. ř. a tyto služby mu byly již v rámci znalečného Policií České republiky uhrazeny, získané finanční prostředky si ponechal pro svou vlastní potřebu a použil je nezjištěným způsobem, přičemž konkrétně mu byly tyto služby v rámci znalečného uhrazeny minimálně u 17 osob blíže specifikovaných v rozhodnutí nalézacího soudu, čímž tak způsobil poškozeným pojišťovnám škodu v celkové výši 25 602,62 Kč. 2. Za to byl obviněný podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen za použití § 67 odst. 1, odst. 3, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 59 500 Kč, který je tvořen 85denními sazbami po 700 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný povinen nahradit poškozeným zdravotním pojišťovnám vzniklou škodu, která je vyčíslena v rozhodnutí soudu prvního stupně. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2024, č. j. 11 To 240/2024-755, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu, a proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Napadená rozhodnutí napadl v celém jejich rozsahu (v jejich odsuzující části a s tímto související výroky o povinnosti k náhradě škody). Dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), a h) tr. ř. 5. Obviněný své námitky rozčlenil do několika okruhů. Namítá jednak nepřípustnost svého trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, které bylo nesprávně hmotněprávně posouzeno, dále nevěrohodnost svědků a s tím související opomenuté důkazy, namítá též nedostatek subjektivní stránky žalovaného skutku, rozporuje též nesprávné hmotněprávní posouzení aplikace zásady subsidiarity trestní represe a otázky pokračování v trestné činnosti. 6. V rámci prvního okruhu námitek obviněný tvrdí, že trestní stíhání, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, bylo nepřípustné, protože pokud by skutky, jež jsou mu kladeny za vinu, skutečně spáchal, trestní odpovědnost za ně již byla promlčena. V této souvislosti obviněný opakovaně navrhoval, aby bylo zahájené trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. Podle názoru dovolatele došlo k promlčení trestní odpovědnosti nejpozději ke dni 6. 2. 2022. Zároveň je přesvědčen o tom, že trestní stíhání proti němu bylo zahájeno až dne 31. 8. 2022, když první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 10. 2021 bylo zrušeno dozorující státní zástupkyní dne 19. 4. 2022 jako předčasné, přičemž vady tohoto zrušeného usnesení jsou podle dovolatele takového rozsahu, že je nutné toto usnesení považovat za nicotné. Obviněný se též domnívá, že původní usnesení bylo formální a účelové, v zájmu přerušení běhu promlčecí doby. Tím měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 7. Podle obviněného byla celá obžaloba vystavěna na výpovědích svědků, kteří vypovídali k událostem z roku 2017 až 2019 a navíc byli psychiatričtí pacienti, z nichž drtivá většina užívá návykové látky. Proto dovolatel navrhoval přezkum věrohodnosti těchto svědků znaleckým zkoumáním, čemuž nebylo vyhověno. Následně krátce shrnuje výpovědi některých svědků, z nichž dovozuje, že by měl být v těchto bodech zproštěn obžaloby. Podle obžalovaného tvoří výpovědi svědků rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, která jsou v přímém rozporu s dalšími důkazy (záznamy z kartotéky) a nedůvodně k nim nebyly provedeny podstatné důkazní návrhy (svědci nebyli znalecky zkoumáni ohledně jejich věrohodnosti). Tím měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 8. Kromě nesprávného hmotněprávního posouzení otázky promlčení, namítá dovolatel také nesprávné posouzení skutku, konkrétně nedostatek subjektivní stránky žalovaného skutku. V této souvislosti považuje dovolatel za zcela nepřípustné, aby soud prvního stupně spekuloval o údajném motivu obviněného s odkazem na zrušené usnesení o zahájení trestního stíhání. Po shrnutí obecných východisek ke zjišťování zavinění dovolatel uvádí, že i pokud by došlo k duplicitnímu vyúčtování úkonů z jeho strany, pak by se jednalo o zcela nahodilé úkony, kdy některé dělila doba několika měsíců. Pozastavuje se nad tím, proč by on, který účtuje velké množství úkonů s ohledem na počet pacientů, potřeboval navíc neoprávněně účtovat takto marginální částku. Uzavírá, že dosavadní trestní řízení nepřineslo odpověď, co bylo motivem obviněného, stejně tak není zřejmé, na základě čeho dovodil soud prvního stupně zavinění skutku ve formě úmyslu. Proto mělo být postupováno v souladu se zásadami in dubio pro reo a presumpcí neviny a obviněný měl být obžaloby v celém rozsahu zproštěn. Tím měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 9. Dovolatel taktéž namítá nesprávné hmotněprávní posouzení aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Svou argumentaci opírá o tvrzení, že jeho vztah k pojišťovnám je smluvní, a tedy soukromoprávní. Za pomoci judikatury pak vymezuje smysl zásady subsidiarity trestní represe, zejm. se zaměřením na její užití v případě soukromoprávních vztahů. Poznamenává, že soudy se nezabývaly kritérii významnými pro použití zásady subsidiarity trestní represe (společenská škodlivost, význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následky a další) a odvolací soud se omezil na konstatování, že finanční motiv není vyloučen. Podle jeho názoru nemůže být trestným činem chybně vykázaný výkon, resp. navíc vykázané výkony, protože pojišťovny tolerují určité procento chybovosti ve výkazech lékařů, jinak by byly zavaleny spory o vydání bezdůvodného obohacení pro marginální částky. Pokud dovolatel připustí neoprávněné vyúčtování úkonů, pak se podle něj jedná o bezdůvodné obohacení, nikoli o podvod. Celkovou společenskou škodlivost v tomto případě hodnotí jako nízkou, která nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty. Tím měl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 10. Poslední námitka dovolatele se vztahuje k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení otázky pokračování v trestné činnosti. Obviněný zpochybňuje závěr o pokračující trestné činnosti z důvodu nedostatku blízké časové souvislosti mezi jednotlivými útoky a kritizuje přístup soudu prvního stupně, který tento nedostatek zhojuje názorem, že obviněný byl závislý na orgánu činném v trestním řízení, který jej v případě potřeby pověřil vyhotovením znaleckého posudku. Ve svém podání uvádí další znalecké posudky (seznam čítá přes 158 posudků), které v inkriminované době vyhotovil a které nejsou předmětem jeho trestního stíhání, tedy které nevykázal na zdravotní pojišťovnu. Takže obviněný neúčtoval automaticky tyto výkony i zdravotní pojišťovně, čímž podle svého přesvědčení vyvrací i soudem tvrzený modus operandi. Z toho dovozuje, že závěry soudu prvního stupně ohledně možného pokračování jsou mylné, protože obžalovaný nebyl závislý na přidělení dalšího znaleckého zkoumání a ani automaticky neúčtoval každý znalecký posudek zdravotní pojišťovně. Navíc rozestupy mezi jednotlivými skutky byly až na výj