3 Tz 1/2018 — Nejvyšší soud

3 Tz 1/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2018 Spisová značka:3 Tz 1/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TZ.1.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace Vyhýbání se výkonu vojenské služby Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 tr. ř. § 269 odst. 2 tr. ř. § 270 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tz 1/2018-28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. března 2018 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Pavla Šilhaveckého a Mgr. Daniela Broukala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. F. proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. l tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992, a to v neprospěch obviněného V. F. Napadené usnesení se zrušuje. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92. Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 29. 11. 1956, sp. zn. T-376/56, byl obviněný V. F. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., jehož se dopustil tím, že „dne 31.10.1956 nastoupil vojenskou základní službu u v.ú. 8023 ve F., ještě téhož dne však odmítl převzít vojenský stejnokroj a podrobit se ostatním požadavkům souvisejícím se zahájením výcviku, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení“. Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Obviněný podal u bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci žádost o soudní rehabilitaci a podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava T-376/56 ze dne 29. 11. 1956, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., zrušuje ve výroku o trestu odnětí svobody a současně zrušil všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci nabylo právní moci dne 3. 6. 1992. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, bylo rozhodnuto tak, že jmenovaný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V části II rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky se trestní stíhání obviněného V. F. zastavuje. Obviněný v zákonné lhůtě (ihned), podle § 15 odst. 3 zákona č. 119/90 Sb., prohlásil, že na projednání věci trvá. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci rozhodl v hlavním líčení konaném dne 3. 6.1992 rozsudkem sp. zn. 4 Rtv 18/92, tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Ostrava ze dne 29. 11. 1956, sp. zn. T-376/56-II se obviněnému V. F. z důvodů uvedených v ustanovení § 227 tr. ř. trest neukládá. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 18/92, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. F. Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu, kdy ponechal beze změny výrok o vině s tím, že bývalý Nižší vojenský soud Ostrava rozhodl v tomto směru správně, když správně zjistil skutkový stav. Třebaže lze souhlasit s tím, že skutkový stav byl náležitě zjištěn, tak se rehabilitační senát nezabýval obhajobou obviněného, nehodnotil věc v kontextu ústavně zaručených práv a nezajistil účel rehabilitačního řízení, jehož účelem bylo zrušení odsuzujících rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti označoval zákon za trestné. Účel rehabilitačního řízení nebyl v důsledku vadného postupu bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci naplněn. Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci náležitě nezvážil, že V. F. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené § 15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května č. 150/1948 Sb. Pak však skutek popsaný v obžalobě není protiprávní, kdy právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat za svobodu víry, ani se svobodou náboženskou, kdy zejména motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Při této argumentaci odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, kdy výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky procesnímu prostředku prováděn dnes, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu. Jen takto omezeně lze chápat kontinuitu se starým právem, jež je aplikováno. Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným zákonem, přičemž tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva, jak ji chránila Ústavní listina z roku 1920. V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci byl v neprospěch obviněného V. F. porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil též obhájce obviněného V. F., který poukázal na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu (citoval 5 rozhodnutí), kdy šlo o odpírače vojenské služby z důvodů svědomí a náboženského přesvědčení, kdy obviněný V. F. je svědek Jehovův. Souhlasí tak s podanou stížnosti pro porušení zákona, kdy navrhuje postoupení věci Okresnímu soudu v Olomouci. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen. Podle § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody, zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní