3 Tz 136/2022 — Nejvyšší soud

3 Tz 136/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 2. 2023 Spisová značka:3 Tz 136/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:3.TZ.136.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace Svoboda vyznání Vojenské trestné činy Vyhýbání se výkonu služby Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/1990 Sb. § 280 odst. 1 tr. zák. § 226 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tz 136/2022 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Pavla Šilhaveckého a JUDr. Aleše Koláře stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch již zemřelého obviněného V. V. , nar. XY, proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 11. 1974, sp. zn. 2 T 221/74, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 11. 1974, sp. zn. 2 T 221/74 byl porušen zákon v ustanovení § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného V. V. Napadený rozsudek se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. ObviněnýV. V. , nar. XY, naposledy bytem XY, XY, zemřelý dne 12. 5. 1978, se podle § 226 písm. b) tr. ř. z p r o š ť u j e o b ž a l o b y Vojenské obvodové prokuratury Brno ze dne 31. 10. 1974, sp. zn. 7 OPv 401/74, pro skutek spočívající v tom, že dne 1. 10. 1974 ve večerních hodinách a dne 2. 10. 1974 v ranních hodinách u v.ú. XY v XY, byv u něho prezentován jako voják základní služby odmítl konat s odvoláním na své náboženské přesvědčení vojenskou službu a plnit veškeré vojenské povinnosti, že tedy: odepřel vykonat vojenskou službu. T í m m ě l s p á c h a t trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 11. 1974, sp. zn. 2 T 221/74, byl obviněný V. V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že: „dne 1. 10. 1974 ve večerních hodinách a dne 2. 10. 1974 v ranních hodinách u v.ú. XY v XY, byv u něho prezentován jako voják základní služby, odmítl konat s odvoláním na své náboženské přesvědčení vojenskou službu a plnit veškeré vojenské povinnosti.“ Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 280 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 15 měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do první nápravně výchovné skupiny. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 11. 1974. Ve věci nebylo konáno řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 11. 1974, sp. zn. 2 T 221/74, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tř. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. V. Vytkl v ní, že výše uvedeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 tr. ř., ve vztahu k ustanovení § 280 odst. 1 tr. zákona, v tehdy účinném znění. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že obviněný v posuzovaném případě odmítl splnit rozkaz z důvodu svého náboženského přesvědčení, přičemž toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím. Svým jednáním, za které byl obviněný bývalým Vojenským obvodovým soudem Brno odsouzen, pouze uplatnil právo na svobodu vyznání zaručené čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR, která sice tuto svobodu formálně zaručovala, ovšem bez toho, že by byla vydána navazující norma nižší právní síly, jakož i právo na svobodu svědomí a náboženské přesvědčení ve smyslu čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948. Obviněný neměl legální možnost zvolit alternativu k výkonu základní vojenské služby, proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jednání obviněného nebylo trestným činem pro absenci znaku protiprávnosti. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanovení § 280 odst. 1 tr. zák. Dále, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí, a postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas, aby ve věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto vyjádření se ztotožnil s názory a argumenty ministra spravedlnosti, které učinil obsahem podané stížnosti pro porušení zákona, jíž z těchto důvodů označil za důvodnou. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo stížnosti pro porušení zákona vyhověno a aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Následně zaslal i souhlas s rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř.). Zvolený obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil. Ve svém podání se ztotožnil s argumentací i veškerými důvody, jež jsou v tomto mimořádném opravném prostředku obsaženy. Současně poukázal na celou řadu nálezů Ústavního soudu v obdobných trestních věcech, v nichž jsou obsaženy závěry, které lze aplikovat i na věc zemřelého V. V. Na podporu ministrem spravedlnosti navrženého postupu poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v obdobných kauzách svědků Jehovových. Zároveň projevil souhlasný názor s tím, aby ve věci s konečnou platností rozhodl sám Nejvyšší soud a to tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby. Rovněž souhlasil s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Nejprve bylo třeba zareagovat na okolnost, že stížnost pro porušení zákona byla podána ve věci obviněného, který již zemřel. V ustanovení § 275 odst. 1 tr. ř. se však výslovně uvádí, že byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel. Ministr spravedlnosti ve svém podání označil stížnost pro porušení zákona jako podanou ve prospěch obviněného V. V. a v jejím znění včetně závěrečného petitu dokládá, že napadeným rozsudkem byl zákon porušen v neprospěch tohoto obviněného. V důsledku toho Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Samotné řízení předcházející napadenému rozsudku však přezkoumat nemohl, neboť měl k dispozici pouze ověřenou kopii odsuzujícího rozsudku Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 11. 1974, sp. zn. 2 T 221/74. Trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby se podle § 280 odst. 1 tr. zák. mimo jiné dopustil ten, kdo odpíral konat vojenskou službu. Uvedený trestný čin byl konstruován bez jakéhokoli zřetele k tomu, co bylo motivem jednání popsaného v citovaném ustanovení. V posuzované věci bylo základním pochybením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno to, že nevyvodil odpovídající právní závěry ze zjištění, podle něhož obviněný jako voják základní služby odmítl plnit služební povinnosti s odvoláním na své náboženské přesvědčení. Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.). Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipólem uvedeného práva je zákaz donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce. Právům, která Ústava formálně deklarovala, ostatně nebyly poskytnuty žádné reálné záruky a sama Ústava naopak tato práva nepřípustně omezovala, zejména v ustanovení čl. 32 odst. 2, kde stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.