Nejvyšší soud 30 Cdo 1113/2026 – Odměna advokáta

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2025, č. j. 46 C 144/2024-155, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 5. 2025, č. j. 46 C 144/2024-184, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 6. 2025, č. j. 46 C 144/2024-192, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2025, č. j. 46 C 144/2024-201, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 23 982, 20 Kč (výrok I), žalobu o zaplacení částky 171 894,10 Kč zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 906,24 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2025, č. j. 51 Co 175/2025-210, k odvolání obou účastníků řízení rozsudek soudu prvního stupně, ve znění výroku II a III opravného usnesení ze dne 19. 5. 2025, ve znění výroku II opravného usnesení ze dne 17. 6. 2025 a ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2025 ve výroku II a ve výroku I v odvoláním napadeném rozsahu žalovanou do částky 9 655,80 Kč potvrdil, ve zbývající části v rozsahu částky 4 501,20 Kč změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení náhrady škody způsobené nezákonným trestním stíháním a nepřiměřenou délkou trestního řízení, vedeného proti jeho osobě u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2014 v tzv. kauze Opencard, a to původně v celkové výši 7 601 047,30 Kč s příslušenstvím. Z této částky požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 724 000 Kč, náhradu za nepřiměřenou délku řízení ve výši 110 250 Kč, ušlý výdělek ve výši 2 552 941 Kč a náhradu nákladů obhajoby ve výši 195 876,30 Kč. Po vyloučení ostatních nároků k samostatnému řízení se projednávaná věc týkala výlučně nároku na náhradu nákladů obhajoby.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z nichž zjevně vycházel i odvolací soud, je pro účely tohoto rozhodnutí podstatné, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle ustanovení § 248 odst. 2 a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Žalobce byl obžaloby pravomocně zproštěn, přičemž po skončení trestního stíhání uplatnil svůj nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu u žalované, která v zákonem stanovené lhůtě částečně plnila na náhradě nákladů obhajoby částku 696 923,70 Kč. Sporné bylo, zda žalobcem požadovaná částka 195 876,30 Kč představuje účelně vynaložené náklady. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce na obhajobu vynaložil celkem 892 800 Kč, avšak účelně vynaložené náklady odpovídají částce 720 905,90 Kč, přičemž žalovaná již plnila 696 923,70 Kč, a proto přiznal žalobci částku 23 982,20 Kč. U všech úkonů vycházel z advokátního tarifu, jen u prvního odvolání přiznal trojnásobek odměny z důvodu jeho mimořádné časové náročnosti. Ačkoli to v rozsudku odvolacího soudu není výslovně uvedeno, lze z něj dovodit, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně počtu jednotlivých úkonů právní služby. Z tabulky obsažené v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že ten vycházel z celkového počtu 150 úkonů, z čehož 3 byla hlavní líčení s vyhlášením rozsudku a 44 hlavních líčení, u kterých byla pro jejich délku často přiznávána odměna za několik úkonů [§ 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“]. Přesné počty úkonů právní služby však nejsou pro potřeby rozhodnutí o dovolání důležité. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že výše odměny za jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 10 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu ve spojení s § 7 advokátního tarifu částku 2 300 Kč za úkony dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu a částku 1 150 Kč za úkony dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že JUDr. Gřivna do 1. 8. 2017 zastupoval v trestním řízení další spoluobviněné, činí výše mimosmluvní odměny do uvedeného data dle § 12a odst. 1 advokátního tarifu v uvedeném období částku 1 840 Kč za úkon právní služby, resp. 920 Kč za úkon s poloviční sazbou odměny.

K odvolání žalobce se odvolací soud musel zejména vyrovnat s požadavkem žalobce na zvýšení odměny dle § 12 odst.1 advokátního tarifu. Dle žalobce měla být mimosmluvní odměna za účast na hlavním líčení navýšena na trojnásobek z důvodu mimořádné obtížnosti, vyplývající z nutnosti kombinovat znalosti z mnoha navzájem vzdálených právních, technických a informačně-technologických oborů, jakož i ze způsobu vedení hlavního líčení, kdy se právní zástupci dovolatele museli na hlavní líčení připravovat doslova přes noc. Žalobce se rovněž odvolával na závěry Městského soudu v Praze učiněné v rozsudku ze dne 25. 4. 2023, č. j. 35 Co 57/2023-148. V řízení, v němž byl vydán právě citovaný rozsudek, soudy projednávaly žalobu E. V., spoluobviněné žalobce, která se proti žalované (shodné s žalovanou v projednávané věci) domáhala mimo jiné nákladů obhajoby. Městský soud v její věci dospěl k závěru, že mimořádné zvýšení je důvodné u odměn za hlavní líčení (resp. za přípravu na hlavní líčení) a za odvolání proti rozsudkům v trestní věci, u kterých lze mimořádně náročnou přípravu advokáta předpokládat.

Odvolací soud pro žalobcem požadované zvýšení nenašel důvod a své rozhodnutí odůvodnil takto: „Advokát, zastupující v trestním řízení, musí být schopen orientovat se nejen v trestním zákoníku a trestním řádu, ale i v celé řadě dalších právních předpisů, tedy i v oblasti veřejných zakázek, obecního zřízení, hospodářské soutěže či práv duševního vlastnictví. Obhájce musí být schopen tyto normy interpretovat a aplikovat, protože jejich porušení může být předmětem trestního stíhání, jako tomu bylo v dané věci. Advokát je ze své podstaty univerzálním právníkem. Jeho profesní role není omezena na jedinou právní oblast, ale zahrnuje schopnost orientovat se v celém právním řádu. Ačkoli se advokáti často specializují, základní předpoklad výkonu advokacie je znalost právních principů napříč obory. Tato šíře znalostí však neznamená, že odměna advokáta má být automaticky navýšena na trojnásobek. Mimořádná obtížnost podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu se posuzuje zejména podle složitosti skutkových a právních otázek, rozsahu dokazování či délky řízení. Samotná skutečnost, že obhájce musel využít znalosti více právních oblastí, není sama o sobě důvodem pro mimořádné zvýšení odměny – znalost právního řádu v jeho komplexnosti se totiž při výkonu advokacie předpokládá (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4016/2016 ze dne 30. 1. 2019). Jinými slovy, univerzálnost právních znalostí je základní profesní standard, nikoli nadstandardní služba. Z uvedených důvodů se odvolací soud se závěry, uvedenými v rozsudku zdejšího soudu ve věci pod č. j. 35 Co 57/2023-148 ze dne 25. 4. 2023 neztotožňuje …“ Jedinou výjimku učinil odvolací soud u sepisu odvolání ze dne 25. 7. 2016. Tento úkon hodnotil jakožto mimořádně obtížný s ohledem na notorietu, že předmětná trestní věc byla projednávána soudcem JUDr. Alexandrem Sotolářem, který nezákonně zasahoval do obsahu protokolů, resp. výpovědí v dané věci, které upravoval v rozporu s realitou (za což byl kárně stíhán), přičemž obhájci vznikla potřeba provést komparaci zvukového záznamu s vlastním textem v rozsudku a shledané závěry vtělit do podaného odvolání. Odvolací soud byl ve shodě se soudem I. stupně toho názoru, že odměnu je třeba navýšit na trojnásobek.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním, a to v rozsahu částí výroku I, v nichž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta co do částky 171 894,10 Kč, a výrok I rozsudku soudu prvního stupně byl změněn tak, že co do částky 4 501,20 Kč se žaloba zamítá.

Dle žalobce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení dvou právních otázek.

Zaprvé žalobce namítá nesprávné právní posouzení předpokladů, za kterých lze pro stanovení účelně vynaložených nákladů obhajoby podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), zvýšit až na trojnásobek mimosmluvní odměnu advokáta podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Jak již žalobce argumentoval před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, měla být mimosmluvní odměna za účast na hlavním líčení navýšena na trojnásobek z důvodu mimořádné obtížnosti, vyplývající z nutnosti kombinovat znalosti z mnoha navzájem vzdálených právních, technických a informačně-technologických oborů, jakož i z časové náročnosti přípravy na hlavní líčení vyplývající ze způsobu vedení hlavního líčení. Žalobce namítá rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2724/2023, protože odvolací soud mimořádnou odbornou obtížnost řešené věci jako důvod pro navýšení mimosmluvní odměny výslovně odmítá a argumentací dovolatele k časovým nárokům na přípravu obhajoby se vůbec nezabývá.

Zadruhé žalobce namítá porušení principu legitimního očekávání podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Ve skutkově zcela stejné věci týkající se náhrady nákladů právního zastoupení jeho spoluobžalované, E. V., ve stejném trestním řízení již bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, č. j. 35 Co 57/2023-148, pravomocně rozhodnuto tak, že při stanovení účelně vynaložených nákladů je nutno mimosmluvní odměnu navýšit na trojnásobek za každý úkon právní služby spočívající v účasti na hlavním líčení. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto již zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2724/2023. Žalobce na rozhodnutí ve věci E. V. poukazoval, avšak odvolací soud odchylku ve svém rozhodnutí jasně a logicky nevysvětlil. Pouze představil svůj názor, že advokát má bez nároku na navýšení odměny zvládat všechna právní odvětví, avšak nevyslovil se k časovému aspektu přípravy na hlavní líčení, ačkoli byl žalobcem výslovně zmiňován. Takový postup odvolacího soudu je dle žalobce v rozporu například s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolací otázky žalobce nezakládají přípustnost dovolání. První otázka je již ustáleně řešena rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, kdy mimořádné zvýšení podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu je výjimečný institut, jenž musí být vázán na konkrétní úkony právní služby a na neobvykle zvýšené odborné/profesní nároky či časovou „nadlimitní“ náročnost právě těchto úkonů. Nelze je tedy paušálně dovozovat z obtížnosti věci jako celku. Jde tedy o námitku směřující proti aplikaci práva na konkrétně zjištěný skutkový stav (případně proti skutkovým východiskům), nikoli proti výkladu právní normy. Dovolací námitka porušení legitimního očekávání rovněž v podobě předložené dovolatelem přípustnost bez dalšího nezakládá, neboť dovolatel opět staví na tvrzení skutkové shodnosti věcí a na tvrzení nedostatečného odůvodnění. Jde tedy o námitku, která je závislá na konkrétním porovnání skutkových okolností a na hodnocení odůvodnění, přičemž napadené rozhodnutí se s dřívějším rozhodnutím výslovně vypořádává a uvádí důvod odlišného přístupu. Žalovaná proto navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné ohledně obou vzájemně velmi úzce souvisejících otázek. Při právním posouzení předpokladů, za kterých lze pro účely stanovení účelně vynaložených nákladů obhajoby zvýšit až na trojnásobek mimosmluvní odměnu advokáta, a porušením principu legitimního očekávání a právní jistoty se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Dovolání je důvodné.

Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Podle § 31 odst. 1 až 3 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odst. 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odst. 3).

Podle § 13 o. z. může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

Podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu platí, že u úkonů právní služby mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek.

Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zvýšení mimosmluvní odměny advokáta přichází do úvahy jen u jednotlivých úkonů právní služby, které splňují podmínky pro zvýšení mimosmluvní odměny. Ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu tedy nepředpokládá paušální zvýšení mimosmluvní odměny ve vztahu k úkonům právní služby učiněným ve věci s určitou mírou náročnosti (ta je zohledněna v tarifní hodnotě stanovené podle § 8 až 10 advokátního tarifu a ve způsobu stanovení mimosmluvní odměny podle § 7 advokátního tarifu). Při stanovení míry zvýšení je vždy nutno vycházet z konkrétních okolností daného případu. K tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, publikovaný pod číslem 106/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tomu odpovídá i závěr učiněný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009, který použití § 12 odst. 1 advokátního tarifu připouští pouze pro ty případy, jež jsou buď mimořádně obtížné nebo časově „nadlimitně“ náročné. Nezbytnost individuálního posouzení časové náročnosti jednotlivých úkonů je zřejmá i z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 1 To 2/2001, publikovaného pod č. 8/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Trvání samotného úkonu může mít při posuzování splnění podmínek pro zvýšení odměny význam jen u těch úkonů, kde časové hledisko není pro výpočet odměny a náhrady již zohledněno. Tedy u jiných úkonů než těch, které jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu.

V rozsudku ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 482/2021, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že princip právní jistoty vyjádřený v § 13 občanského zákoníku neklade na soudy požadavek, aby ve skutkově srovnatelných případech rozhodovaly obdobně, či dokonce shodně bez dalšího. To by koneckonců mohlo vést k absurdnímu závěru, že ke vzniku důvodného očekávání by postačovalo kupříkladu jediné, nahodilé a nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně, popřípadě že by takové rozhodnutí mohlo dokonce popírat ustálenou rozhodovací praxi. Je však nutné mít na paměti, že pokud se soud ve svých úvahách odchýlí od jemu známého a skutkově obdobného (shodného) případu, je povinen tuto odchylku v odůvodnění svého (pozdějšího) rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, neboť i tento požadavek je na soudy prostřednictvím principu právní jistoty kladen. To pak bez ohledu na skutečnost, zdali je judikatura ohledně otázek, na nichž jednotlivá rozhodnutí stojí, již ustálena či nikoliv. Uvedené pak v intencích zákona č. 82/1998 Sb., bude platit zejména tehdy, pokud se vícero účastníků téhož posuzovaného řízení domáhá obdobného nároku na základě obdobných, ba dokonce shodných skutkových tvrzení.

Jak již bylo uvedeno v bodu 9 tohoto rozsudku, Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2724/2023, odmítl dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 35 Co 57/2023. V tomto řízení soudy projednávaly žalobu E. V., spoluobviněné žalobce, která se proti žalované (shodné s žalovanou v projednávané věci) domáhala mimo jiné úhrady nákladů obhajoby. Městský soud v této věci dospěl k závěru, že i při odmítnutí paušálního zvýšení odměny za každý úkon právní služby je namístě toto mimořádné zvýšení přiznat u odměny za hlavní líčení (resp. za přípravu na hlavní líčení) a za odvolání proti rozsudkům v trestní věci, u kterých lze mimořádně náročnou přípravu advokáta předpokládat. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak městský soud přiznal mimořádné zvýšení odměny na trojnásobek za celkem 146 úkonů spočívajících v účasti na hlavním líčení (odměna za každé dvě započaté hodiny strávené na hlavním líčení). Stejně městský soud postupoval u odměny za dvě odvolání proti rozsudkům v trestní věci. Nejvyšší soud své výše citované usnesení odůvodnil tím, že městský soud se neodchýlil od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, uveřejněným pod číslem 106/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze identifkovat, že odvolací soud – v souladu s odkazovanou judikaturou – nepostupoval mechanicky a ryze jen formálně a nepřistoupil na paušální zvýšení mimosmluvní odměny v případě všech úkonů právní služby v rámci obhajoby žalobkyně v předmětném trestním řízení. Jeho úvaha o zvýšení mimosmluvní odměny za vypočtené úkony právní služby není nepřiměřená a zohledňuje nejenom časovou náročnost realizovaných úkonů, ale i mimořádnou obtížnost řešené trestní věci. I s ohledem na povahu konkrétní (trestní) věci a rozsah dokazování v souzené věci nevznikla pochybnost ani o mimořádných nárocích na přípravu obhajoby koncentrované ve stadiu hlavního líčení, a to jak časových, tak odborných. Samotné časové hledisko obsažené v § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (tj. každé započaté dvě hodiny) zde náročnost úkonů právní služby v hlavním líčení zcela nevystihuje a možnost navýšení mimosmluvní odměny za specifikované úkony vyloučena není.“

V projednávané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by odmítl možnost mimořádného zvýšení odměny zcela paušálně a že by vůbec nereagoval na předchozí rozhodnutí téhož soudu v prakticky shodné věci. Vyjádřil se však pouze k obtížnosti věci po stránce právní. K žalobcem namítané složitosti spočívající v nutnosti kombinovat i znalosti technické a informačně-technologické, jakož ani k náročnosti časové se odvolací soud nevyjádřil vůbec. Přitom časová náročnost byla jedním z důvodů mimořádného zvýšení odměny v řízení popsaném v předchozím bodu tohoto rozsudku. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyšší soudu přitom vyžaduje přihlédnout k závěrům jiných senátů téhož soudu a posléze náležitě účastníku řízení vysvětlil, proč odvolací soud (přes prakticky totožný skutkový stav) dospěl k odlišnému právnímu posouzení. Má-li odvolací soud jiný názor než ostatní senáty v případech jiných účastníků posuzovaného řízení, není sice jeho povinností postupovat shodně a přiznat stejné (obdobné) zadostiučinění (v projednávané věci obhajné), musí však svoji odchylku odůvodnit a přesvědčivě vysvětlit, proč právě své odchylné řešení považuje za správné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 482/2021). Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a jeho právní posouzení otázky mimořádného zvýšení odměny za účast u hlavních líčení je tak nesprávné.

Jak bylo uvedeno v předchozím bodu, odvolací soud se vyjádřil pouze k obtížnosti věci po stránce právní, a to paušálně ve vztahu ke všem úkonům právní služby. Jestliže však ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyžaduje individuální posouzení možného zvýšení odměny u jednotlivých úkonů, pak u každého jednotlivého úkonu je nutno tvrdit, prokázat a posoudit mimořádnou obtížnost umožňující mimořádné zvýšení odměny. Nelze a priori vyloučit mimořádnou obtížnost spočívající v potřebě technických či informačně-technologických znalostí. Takové znalosti zřejmě nebudou nezbytné při všech úkonech, ale lze je zvážit například při dokazování znaleckým posudkem či výslechem znalce. Předem nelze zcela vyloučit ani mimořádnou časovou náročnost typově stejných úkonů. I zde je nutné individuální posouzení. Jak již bylo řečeno shora, význam pro mimořádné zvýšení odměny nemá samotné trvání úkonu, jestliže časové hledisko je již zohledněno v právním předpisu [§ 11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu]. Mohla by však mít význam ve vztahu k přípravě na takové úkony, jelikož odměna za tyto úkony pokrývá i nezbytnou přípravu na ně. Jistě by se jednalo o případy zcela mimořádné, ale zcela vyloučit je nelze. Jestliže odvolací soud odmítl mimořádné zvýšení odměny paušálně za všechna zastupování u hlavních líčení, aniž se zabýval podmínkami u každého jednotlivého úkonu, odklonil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016 (publikovaným pod číslem 106/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009. Stejně jako v závěru předchozího odstavce shledal Nejvyšší soud právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné.

Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i existencí vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu však Nejvyšší soud nezjistil.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil.

V dalším řízení odvolací soud posoudí časovou náročnost a požadavky na jinou než právní odbornost u jednotlivých úkonů právní služby a nově o žalobcově nároku rozhodne. Je přitom povinností žalobce, aby u každého jednotlivého úkonu právní služby tvrdil a prokazoval důvody pro mimořádné zvýšení odměny.

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).