30 Cdo 1155/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1155/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 6. 2024 Spisová značka:30 Cdo 1155/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1155.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Nepřípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 6. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1155/2024-238 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. T., zastoupené Mgr. Evou Balíčkovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 780 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 109/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 18 Co 213/2023-205, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 12 C 109/2020-187, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2023, č. j. 12 C 109/2020-191, zamítl žalobu o zaplacení částky 780 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 1. 3. 2019 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, č. j. 18 Co 213/2023-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 780 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem notářky jako soudní komisařky v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 32 D 460/2008 (dále jen „předmětné dědické řízení“). V tomto řízení byla s ohledem na předluženost dědictví nařízena jeho likvidace podle § 175t zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Soudní komisařka proto zajišťovala zpeněžení spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ½ na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, (dále jen „nemovitost“) patřícího do pozůstalosti a žalobkyně jej nabyla v rámci dobrovolné dražby. Na celé nemovitosti nicméně vázlo zástavní právo a zástavní věřitel se následně návrhem na soudní prodej zástavy a následným exekučním návrhem domohl jejího zpeněžení včetně opětovného zpeněžení spoluvlastnického podílu žalobkyně, čímž žalobkyně své vlastnické právo pozbyla. Nesprávný úřední postup soudní komisařky žalobkyně (po upřesnění žaloby) spatřovala v průtazích v předmětném dědickém řízení v délce cca 7 měsíců, které vedly k tomu, že před skončením likvidace dědictví (a tedy před zánikem neuspokojených pohledávek) proběhl exekuční prodej celé nemovitosti. Žalovanou částku pak žalobkyně odvodila od částky, za níž byla nemovitost v exekuci zpeněžena. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl pro nepřípustnost. 5. Dovolání není přípustné proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 6. Ohledně dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř. 7. Žalobkyně předkládá ve svém dovolání otázku, zda zástavní právo působí vůči vydražiteli po uskutečnění dražby věci zatížené zástavním právem prováděné v rámci zpeněžování dědictví dobrovolnou dražbou při jeho likvidaci. Na této právní otázce přitom rozhodnutí odvolacího soudu závisí, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí založil na závěru, že vůči žalobkyni po vydražení nemovitosti při zpeněžení dědictví v rámci jeho likvidace již zástavní právo nepůsobilo. Podle odvolacího soudu se tedy mohla žalobkyně bránit touto námitkou v rámci exekučního řízení, ve kterém byla nemovitost znovu zpeněžována, a její nečinnost tak přerušila příčinnou souvislost mezi případným nesprávným úředním postupem a vznikem škody (viz odstavce 19 až 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 8. S ohledem na to, že k smrti zůstavitele došlo před 31. 12. 2013, je třeba na projednání dědictví použít právní úpravu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb.). Předloženou otázku spojenou s likvidací dědictví je tedy nutno posuzovat podle § 175t až 175v o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. 9. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že nařízením likvidace se zásadně mění smysl a účel dědického řízení, neboť zde již nejde o zjištění a deklaraci dědického práva po zůstaviteli, ale o zajištění úhrady pohledávek zůstavitelových věřitelů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1611/2013, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 24 Cdo 638/2021). V rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 919/2014, pak Nejvyšší soud navíc konstatoval, že „[b]yla-li nařízena likvidace dědictví, mohou věřitelé dosáhnout uspokojení svých pohledávek jen způsobem uvedeným v ustanovení § 175v OSŘ“. 10. Nejvyšší soud též již dříve dospěl k závěru, že ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem. Neodpovídá proto za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, a to i pokud by vznikly po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získal vlastnické právo (srov. rozsudek Nejvyššího ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4639/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1796/2014, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4337/2014, ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1318/2015, nebo ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 759/2018). V usnesení ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4543/2018, pak Nejvyšší soud vyjádřil názor, že na takové osoby ani nepřechází zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů, které na majetku vázlo, neboť majetek zůstavitele takto přešel na jiného, aniž by byl (mohl být) nadále (po zpeněžení nebo připadnutí státu) zatížen právními prostředky zajištění pohledávek věřitelů (obdobný závěr vyslovil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 919/2014). 11. Z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tedy plyne, že ten, kdo nabyl majetek zůstavitele při jeho zpeněžení v rámci likvidace dědictví, se nestal zůstavitelovým dědicem, neodpovídá za dluhy zůstavitele, ani za dluhy související s nabytým majetkem a nepřechází na něj ani zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů, které na majetku vázlo. Jestliže tedy žalobkyně nabyla podíl na nemovitosti zatížené zástavním právem v rámci likvidaci dědictví, toto zástavní právo na ni nepřešlo a ani vůči ní nepůsobilo. Tento závěr ostatně potvrzuje i komentářová literatura, která uvádí, že „[z]ástavní právo, které vázne na prodávaných movitých věcech a nemovitostech, nepůsobí proti tomu, kdo věci v dražbě vydražil nebo si je koupil mimo dražbu od soudního komisaře“ (FIALA, Roman. § 175u [Zpeněžení majetku]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1283). 12. Pro úplnost lze podotknout, že v současné právní úpravě je toto pravidlo nově vyjádřeno explicitně v § 236 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle kterého ten, kdo nabyl vlastnictví k majetku z likvidační podsta