30 Cdo 1197/2011 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1197/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 6. 2012 Spisová značka:30 Cdo 1197/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1197.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odporovatelnost Organizační složka státu Správa daní a poplatků Způsobilost být účastníkem řízení Dotčené předpisy:§ 19 o. s. ř. § 21 o. s. ř. § 92 odst. 1 o. s. ř. § 104 odst. 2 o. s. ř. § 5 odst. 3 předpisu č. 185/2004Sb. § 42a obč. zák. § 2 předpisu č. 201/2002Sb. § 3 předpisu č. 219/2000Sb. § 51 předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 6. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1197/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Celního úřadu Praha D1, se sídlem Logistický terminál – Nupaky 148, 360 01 Říčany a b) České republiky – Generálního ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, proti žalovaným 1) LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, a. s. (dříve BENA, a. s.), se sídlem v Praze 6, Karlovarská 814/11, identifikační číslo osoby 25050834, a 2) PROFI AUTO CZ, a. s., se sídlem v Říčanech, Kolovratská 1367, identifikační číslo osoby 26178559, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 88/2008, o dovolání druhé žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 58 Co 501/2009-370, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 58 Co 501/2009-370, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. března 2009, č.j. 26 C 88/2008-339, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. března 2009, č.j. 26 C 88/2008-339, nepřipustil, aby do řízení přistoupil jako další žalobce Česká republika – Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, neboť dospěl k závěru, že za situace, kdy původní účastník nemá v řízení o určení vlastnictví procesní způsobilost s tím, že v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, lze nápravu zjednat jen pomocí její záměny podle § 92 odst. 2 o.s.ř. a nikoli návrhem na přistoupení dalších účastníků. K odvolání žalobce a dalšího účastníka navrhovaného k přistoupení Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeném usnesením změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil vstup České republiky – Generálního ředitelství cel do řízení jako druhého žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu spisu vyplývá, že podmínky podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř., za kterých bylo možné o návrhu žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení na jeho straně rozhodnout kladně, byly splněny. Vzhledem k tomu, že aktivní věcná legitimace vyplývá z hmotněprávního vztahu žalobce daného povahou uplatněného nároku, nemůže se jednat o procesní podmínku řízení (§ 103 a násl. o. s. ř.) a nemůže tak jít z tohoto důvodu ani o překážku pro kladné rozhodnutí o návrhu na přistoupení účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř. V tomto případě připuštěním vstupu dalšího účastníka na straně žalobce nenastane nedostatek podmínky řízení, neboť oba subjekty mají způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ust. § 19 o. s. ř. ve spojení s citovanou právní úpravou. Dále dovodil, že se v tomto případě ani nejedná o obcházení institutu záměny účastníka řízení podle § 92 odst. 2 o. s. ř., neboť důvodem postupu žalobce nebyla vědomost o nedostatku své aktivní legitimace, ale nejasný právní výklad o oprávnění konkrétního státního orgánu uplatňovat práva České republiky jako věřitele v tomto typu řízení. Odvolací soud dále zdůraznil, že při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení soud neposuzuje hmotněprávní otázku jeho věcné legitimace, kterou řeší až v konečném rozhodnutí ve věci. Důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je pak po projednání věci zamítnutí žaloby (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005). Soudy tudíž nemusí předběžně řešit otázku, zda tomu, kdo je navrhován k přistoupení, věcná legitimace skutečně svědčí; stále ale platí, že existence věcné legitimace přistupující osoby musí alespoň vyplývat ze žalobních tvrzení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry vyplývajícímu z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2008, sp. zn. 21 Co 139/2008. Proti tomuto rozhodnutí podala druhá žalovaná (dále již „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud pouze konstatoval, že řízení o vlastnické žalobě bezpochyby patří do věcí správy a vymáhání pohledávek státu, aniž by však toto své tvrzení podepřel uvedením aspoň nějakých důvodů. Dovolatelka se domnívá, že aby měl celní úřad způsobilost být účastníkem tohoto řízení na straně žaloby, pak by žaloba (a následně rozsudek) musela mít za účel vymáhat dluh (konkrétně celní), a k tomuto účelu by musela ve smyslu doktríny o příčinné souvislosti sloužit pravidelně. Celní úřad Praha D1 jako státní orgán tedy jako non subjekt soukromého práva v intencích současné právní úpravy nemá v rubrikované věci způsobilost být účastníkem řízení, tudíž se jednalo o neodstranitelnou podmínku řízení a bylo prvořadou povinností soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení bezprostředně po doručení žaloby zastavit. Stejně tak bylo povinností odvolacího soudu postupovat ve smyslu ust. § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy napadené usnesení soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a zastavení řízení. Žalobkyně b) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované 2) zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat také z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (§ 92 odst. 1 o. s. ř.). Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit. Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s .ř. soudy především neřeší otázku věcné legitimace tohoto účastníka [obdobně lze srovnat usnesení Nejvyššího soudu z