30 Cdo 1285/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1285/2025-208 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce E. F., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 18 C 6/2022, o dovolaní žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 14 Co 313/2024-176, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 14 Co 313/2024-176, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 2. 2024, č. j. 18 C 6/2022-133, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou dne 5. 1. 2022 domáhal zaplacení náhrady „škody“ (správně nemajetkové újmy) ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím z důvodu nezákonného rozhodnutí, kterým podle něj bylo usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Chomutov ze dne 21. 2. 2013, č. j. KRPU-275211-22/TČ-2012-040381, o zahájení žalobcova trestního stíhání, které skončilo vydáním pravomocného zprošťujícího rozsudku (dále též jen „posuzované trestní stíhání“). 2. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 18 C 6/2022-133, zamítl žalobu o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), konstatoval, že trestním stíháním žalobce došlo k porušení jeho práva na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst (výrok II), a rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. Usnesením č.j. KRPU-275211-22/TČ-2012-040381 ze dne 21. 2. 2013, doručeným žalobci téhož dne, bylo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu dle ustanovení § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“). Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově podal na žalobce dne 15. 8. 2013 u Okresního soudu v Chomutově obžalobu pod č. j. 2 ZT 120/2013-28, a to pro podezření ze spáchání pokusu zločinu podvodu dle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) TZ a pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) TZ. Rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 3 T 92/2013-534, byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán. Trestní řízení trvalo ode dne 21. 2. 2013, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, až do právní moci zprošťujícího rozsudku dne 27. 5. 2021. Žalobce samostatně požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v délce trestního řízení, o kterémžto nároku bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 4. 2021, č. j. 8 C 93/2020-56, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 8 Co 105/2021-82, jimiž bylo konstatováno porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a byla mu přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 109 184 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované uplatnil nárok na „náhradu škody“ z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Žalovaná konstatovala, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 92/2013 proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jímž bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 2. 2013, a za jeho vydání se žalobci omluvila. Soud prvního stupně dále zjistil, že před zahájením uvedeného trestního stíhání byl žalobce již pětkrát odsouzen a že zároveň s posuzovaným trestním stíháním vedly orgány činné v trestním řízení proti žalobci další dvě trestní stíhání. 4. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil po právní stránce podle ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1, 2 OdpŠk. Zhodnotil, že usnesení č.j. KRPU-275211-22/TČ-2012-040381 ze dne 21. 2. 2013, kterým bylo zahájeno trestní řízení vůči žalobci, bylo nezákonným rozhodnutím. Zahájené trestní řízení skončilo vydáním pravomocného rozsudku, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby. Vydáním tohoto nezákonného rozhodnutí došlo k zásahu do osobní integrity žalobce. Soud prvního stupně po zvážení okolností případu a po zohlednění kritérií vymezených v judikatuře Nejvyššího soudu např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 122/2012), ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 58/2011) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, uzavřel že dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vydáním uvedeného nezákonného rozhodnutí je konstatování porušení práva. Mimo to vzal soud prvního stupně v potaz také fakt, že proti žalobci byla jak v minulosti, tak ale i současně s posuzovaným trestním stíháním vedena trestní řízení, která skončila „prohlášením jeho viny“. Ačkoli tedy odškodňované trestní řízení působilo na žalobcův psychický stav nepříznivě, nedosahoval tento zásah do jeho osobní integrity takové míry, která by vyžadovala finanční odškodnění. Intenzita zásahu do duševní sféry žalobce nebyla tak intenzivní, aby musel vyhledat odbornou pomoc a se svými duševními problémy se léčit. Stejně tak ani další tvrzené negativní dopady v podobě rozchodu s přítelkyní a nezaložení rodiny nedosahovaly takové intenzity, aby byla na místě finanční kompenzace. K rozpadu vztahů dochází i v případech, kdy není proti žádnému z partnerů vedeno trestní řízení a pokud hrozba trestu znamenala pro žalobce překážku v založení rodiny, pak tuto skutečnost s ohledem na druhé současně probíhající trestní řízení, ve kterém žalobci také hrozil trest odnětí svobody ve výměře až 4 roky za přečin vydírání a ve kterém byl pravomocně odsouzen, nebylo možné jednoznačně vztáhnout pouze na toto jediné trestní řízení. Konečně soud prvního stupně zhodnotil, že žalobce nebyl osobou bezúhonnou a trestní řízení na něj nemohlo mít tak zásadní vliv jako na osobu, proti které by bylo vedeno jedno trestní řízení. 5. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 14 Co 313/2024-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil [výrok I a) rozsudku odvolacího soudu] a ve výroku III jej změnil potud, že výše nákladů řízení činí 26 684 Kč; jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I b) rozsudku odvolacího soudu] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud shledal, že důkazy, které soud prvního stupně provedl, tvoří spolehlivou oporu pro skutková zjištění, která učinil, a proto ve svém rozhodnutí z těchto závěrů o skutkovém stavu také vyšel. Jako správné označil odvolací soud i soudem prvního stupně učiněné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. 7. Ve vztahu k věci samé odvolací soud uvedl, že v posuzovaném případě není sporu o tom, že bylo zahájeno trestní stíhání proti žalobci, ve věci následně vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 92/2013 a že uvedené stíhání skončilo pravomocným rozhodnutím o zproštění obvinění (přesněji obžaloby – poznámka Nejvyššího soudu). Stejně tak nebylo pochyb ani o tom, že žalovaná odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Odvolací soud poukázal na ustálenou soudní praxi, že stát odpovídá i za škodu a nemajetkovou újmu, která byla způsobena zahájením a vedením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím soudu. Připomenul, že jak žalobce, tak i okresní soud používali pojmy škoda a nemajetková újma promiscue, ačkoli podle obsahu žaloby se žalobce domáhal pouze a jen náhrady nemajetkové újmy. Mezi účastníky nebyl spor o existenci tzv. odpovědnostního titulu, nýbrž o formu vhodného zadostiučinění. 8. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, která měla za to, že dostatečným zadostiučiněním bylo již