30 Cdo 1286/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1286/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 6. 2025 Spisová značka:30 Cdo 1286/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.1286.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.08.2025III.ÚS 2403/25 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost17. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1286/2025-66 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 102 000 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 334/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2024, č. j. 17 Co 24/2024-12, a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 1. 2024, č. j. 4 C 334/2023-6, takto: I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 1. 2024, č. j. 4 C 334/2023-6, se zastavuje. II. Dovolání se ve zbývajícím rozsahu odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 1. 2024, č. j. 4 C 334/2023-6, odmítl žalobu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o neúplné žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady majetkové újmy způsobené mu tvrzeně nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Břeclavi v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 3/2023 (dále jen „předmětné řízení“). Usnesení odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda se ve zbývající části, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II usnesení odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Procesněprávní otázka týkající se náležitostí podané žaloby a účasti žalované na procesu odstraňování jejích vad, při jejímž řešení měl odvolací soud podle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je tuto žalobu namístě odmítnout, a to bez toho, aby tato žaloba byla doručena žalované, čímž se měl odvolací soud současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho usnesením ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem, že žaloba není pro své vady spočívající v absenci náležitostí vyžadovaných § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. způsobilá k věcnému projednání, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud žalobce v této žalobě kvalitativně nespecifikoval, jakou konkrétní škodu požaduje po žalované nahradit, jak došlo ke vzniku této škody a jakou roli v této souvislosti sehrálo v žalobě označené předmětné řízení, s nímž žalobce vznesený požadavek spojil, a to aniž by náležitě popsal nesprávný úřední postup, jehož se měl soud dopustit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, z nichž poslední dvě uvedená rozhodnutí se nadto týkala téhož žalobce). Námitka, kterou žalobce v rámci vymezené dovolací otázky současně zpochybnil správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné žaloby žalované, pak nejenže nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň se i míjí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, s níž je zpochybňovaný postup plně v souladu (jak patrno např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1511/2005, nebo ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 713/2008). Podrobil-li žalobce v podaném dovolání kritice též postup odvolacího soudu, kterým na základě zjištění, že žalobce podáváním velkého množství obdobně neurčitých žalob již inicioval řadu soudních řízení, v rámci nichž se mu již opakovaně a bezúspěšně dostalo poučení o tom, jaké jsou nezbytné obsahové náležitosti žaloby a jak nedostatky v těchto náležitostech odstranit, potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby i za situace, kdy žalobce nebyl navzdory znění § 43 odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně k odstranění těchto vad žaloby vyzván, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Uvedený postup nadto plně respektuje závěry vyslovené např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 982/24, které se taktéž týká totožného žalobce. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Bez významu pro posouzení dané věci je tudíž ta část dovolání, jejímž prostřednictvím se žalobce pokusil svůj žalobní požadavek dodatečně blíže objasnit. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání v jeho zbývající části podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. 6. 2025 JUDr. David Vláčil předseda senátu