30 Cdo 1345/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1345/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 4. 2008 Spisová značka:30 Cdo 1345/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1345.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1345/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J., s. d. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 164.724,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 123/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 11 Co 497/2006 - 74, t a k t o: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.955,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 7. 2006, č. j. 41 C 123/2006 - 51, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 164.724,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 3. 1976 uzavřel Okresní národní výbor v K. V. se žalobcem hospodářskou smlouvu o odevzdání národního majetku do trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku, na jejímž základě byly žalobci odevzdány do trvalého užívání stavební parcely č. 123 - zastavěná plocha a nádvoří a č. 121/1 - zastavěná plocha a nádvoří v kat. území Ž. s tím, že vznik tohoto práva byl určen dnem 1. 4. 1976; na těchto parcelách se nachází dům a tzv. jiná stavba bez čp/če ve vlastnictví žalobce. Dále bylo zjištěno, že dopisem ze dne 8. 8. 2000, doručeným Okresnímu úřadu v K. V., finančnímu referátu, žalobce požádal podle zák. č. 103/2000 Sb., kterým byl doplněn občanský zákoník o ustanovení § 879c, o změnu práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické s tím, že na uvedených pozemcích je postaveno nákupní středisko V. v. Ž., vzhledem k tomu, že s účinností od 30. 6. 2001 bylo toto ustanovení občanského zákoníku zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, uzavřeli účastníci dne 25. 8. 2003 s odkazem na § 60c zák. č. 219/2000 Sb. kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků na žalobce (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 16. 11. 2004), přičemž sjednaná kupní cena ve výši 164.724,- Kč byla poukázána na účet žalované jako prodávající dne 4. 11. 2004; žalobce je tak zapsán jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí. Jelikož nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, byla část druhá čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná „Změna občanského zákoníku článek II.“ dnem 31. 12. 2004 zrušena, požádal žalobce dopisem ze dne 22. 6. 2005 žalovanou o vrácení zaplacené kupní ceny, neboť kupní smlouva, na základě níž byla kupní cena zaplacena, je pro rozpor s Ústavou České republiky neplatná; žalovaná však požadovanou částku žalobci nevrátila. Soud prvního stupně s poukazem na uvedený nález Ústavního soudu dovodil, že derogace derogačních ustanovení má za následek obnovení stavu předchozího, tedy stavu založeného § 879c, § 879d a § 879e obč. zák., a na tato ustanovení je třeba dnem 31. 12. 2004 pohlížet tak, jakoby nebyla nikdy zrušena. Pro právnické osoby, které podle § 879c odst. 4 obč. zák. požádaly stát o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, zrušením uvedené části zák. č. 229/2001 Sb. pominula překážka pro splnění podmínky uplynutí času pro vznik vlastnického práva a tudíž se staly vlastníky předmětných pozemků. Žalobce sice získal předmětné pozemky do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy, avšak tato kupní smlouva byla uzavřena na základě právní úpravy odporující Ústavě České republiky a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a je proto absolutně neplatná. Kupní cena, kterou na základě neplatné smlouvy žalované uhradil, je ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. plněním z neplatného právního úkonu a žalovaná je podle § 457 obč. zák. povinna zaplacenou kupní cenu žalobci vrátit. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č. j. 11 Co 497/2006 - 74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 164.724,- Kč a náklady řízení 35.958,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku“, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Poukázal na to, že v obdobné věci již rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, zamítl dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, č. j. 26 Co 134/2005 - 118, přičemž právní argumentace, z níž vychází řešení této věci, je shodná. Dovodil proto, že je-li kupní smlouva ze dne 25. 8. 2003 neplatná, nastupuje úprava podle § 457 obč. zákoníku, což pro danou věc znamená, že účastníci jsou povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění. Vzhledem k tomu však, že žalobce není povinen tak učinit s ohledem na právní úpravu vyplývající z § 879c obč. zákoníku, zůstalo jen na povinnosti žalované vrátit žalobci kupní cenu. Protože žalovaná zajišťuje plnění prostřednictvím Ministerstva financí ČR, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve lhůtě k plnění tak, že ji stanovil v trvání jednoho měsíce (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v posouzení: 1) účinků nálezu Ústavního soudu ČR vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. na existenci § 879c až 879e obč. zákoníku a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, 2) vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla, 3) platnosti kupní smlouvy o koupi předmětné nemovitosti uzavřené mezi účastníky, resp. posouzení důsledků nálezu Ústavního soudu na platnost této smlouvy, a 4) v posouzení možných účinků zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění dalších zákonů, na právní stav projednávané věci (§ 71 odst. 4). Žalovaná vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, jimiž obsáhle polemizuje se závěry Ústavního soudu obsaženými v citovaném nálezu ve snaze obhájit svůj názor, že zrušení derogačních ustanovení zák. č. 229/2001 Sb. nemělo za následek „oživení“ zrušených ustanovení § 879c až 879e obč. zák. Má za to, že je nutno postupovat pouze podle aktuálně platné právní úpravy, a z toho dovozuje, že žalobce se nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků na základě úpravy podle § 879c odst. 1 a 4 obč. zák. v platném znění, nýbrž na základě kupní smlouvy uzavřené podle § 60c zák. č. 219/2001 Sb., která je podle jejího přesvědčení platným právním úkonem. I kdyby totiž k „oživení“ ustanovení § 879c až 879e obč. zák. došlo (což se žalovaná nedomnívá), mohlo k němu dojít teprve pro období po nabytí účinnosti nálezu. Dovozování „oživení“ těchto ustanovení k datu 30. 6. 2001 by podle jejího názoru ve svém důsledku vedlo k nepřípustné retroaktivitě a porušení ústavního principu právní jistoty účastníků právního vztahu; i z tohoto důvodu zůstala platnost kupní smlouvy citovaným nálezem Ústavního soudu nedotčena. Dovolatelka poukázala rovněž i na § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu (zde jeho části) zůstávají nedotčena, a dále na to, že přes zrušení části druhé zák. č. 229/2001 Sb. zůstal v platnosti § 59 tohoto zákona i jeho část čtvrtá. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1961/2006 ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů s tím, že námitky žalované jsou jen polemikou s právními názory Ústavního soudu v citovaném nálezu. Uvedl, že pokud by byl uznán názor žalované o nepřípustnost