30 Cdo 1363/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1363/2013 citace  Název judikátu:K tzv. svěřenecké smlouvě Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2013 Spisová značka:30 Cdo 1363/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1363.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Smlouva nepojmenovaná (inominátní) Dotčené předpisy:§ 51 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1363/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované J. Z., zastoupené Mgr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Gorazdova 11, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 82/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č. j. 19 Co 370/2012-81, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kladně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2012, č. j. 9 C 82/2011-57, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala určení, že „žalobkyně je vlastníkem domu č. p. 269 na pozemku parc. č. 521, pozemku parc. č. 521 a pozemku parc. č. 522, tj. nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno pro obec a katastrální území H. na listu vlastnictví č. 1155“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že „žalobkyně jako prodávající podle smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem a jako oprávněná podle smlouvy o správě finančních prostředků splnila všechny své povinnosti ze smlouvy vyplývající, tj. převedla na žalovanou vlastnictví k nemovitostem, tyto jí předala a společnosti MOVIA REALITY s. r. o. sdělila číslo svého bankovního účtu. Také žalovaná jako kupující podle smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem a jako složitelka podle smlouvy o správě finančních prostředků splnila všechny své povinnosti, tj. zaplatila dohodnutým způsobem celou kupní cenu a od žalobkyně řádně nemovitosti převzala. Společnost MOVIA REALITY s. r. o. (dále též „realitní kancelář“) pak povinnost schovatele podle smlouvy o správě finančních prostředků splnila pouze částečně, když žalobkyni vyplatila pouze část kupní ceny ve výši celkem 800.000,- Kč.“ Za této situace proto žalobkyně nedůvodně (pro tvrzené nezaplacení celé kupní ceny) od kupní smlouvy odstoupila. Podle soudu prvního stupně si účastnice v kupní smlouvě zcela jasně dojednaly způsob zaplacení kupní ceny žalovanou, tj. převodem celé částky na účet shora uvedené realitní kanceláře. Žalovaná kupní cenu řádně uhradila. Poukaz žalobkyně na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, s ohledem na skutkové poměry této věci, není důvodný, neboť se zde nejednalo o dvoustranný, nýbrž o trojstranný právní vztah, jehož subjekty byly účastnice i realitní kancelář, kdy i pro žalobkyni jako oprávněnou ze smlouvy o správě finančních prostředků vyplývala přesně daná práva a povinnosti. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci, jakož i s jeho právním posouzením. Způsob výplaty uschované kupní ceny byl v kupní smlouva ujednán s odvoláním na smlouvu o správě finančních prostředků uzavřenou (téhož) dne 6. prosince 2010 mezi žalobkyní jako oprávněnou ze smlouvy, žalovanou jako složitelkou a realitní kanceláří jako schovatelkou. „Takto bylo ujednáno, že část kupní ceny ve výši 1.910.000,- Kč vyplatí schovatel na bankovní účet oprávněné do 5 dnů po předložení originálu výpisu z katastru nemovitostí, kde bude jako nový vlastník uvedena složitelka, a po předložení podepsaného protokolu o předání a převzetí nemovitosti. Částku 60.000,- Kč byl povinen složitel (zjevně míněno schovatelka) převést na účet příslušného finančního úřadu do 5 dnů po předložení daňového přiznání, a zbývajících 30.000,- Kč si schovatel měl započítat na úhradu své odměny za zprostředkování uzavření kupní smlouvy.“ Odvolací soud připomenul Nejvyšším soudem vyslovený právní názor, že k zániku pohledávky splněním nedochází všude tam, kde by takovou smlouvou (např. o správě, o úschově prostředků atd.) byl založen vztah pouze mezi složitelem a uschovatelem či správcem finančních prostředků, lhostejno, zda se na listině obsahující smluvní ujednání mezi složitelem a správcem objevuje i podpis osoby oprávněné. Přijetím peněz do úschovy, či ke správě se tedy schovatel nestává dlužníkem osoby oprávněné složené prostředky přijmout, neboť složením peněz není založen právní vztah mezi schovatelem (správcem prostředků) a oprávněným příjemcem. Výjimku z toho představuje tzv. svěřenecká smlouva, tedy nepojmenovaná smlouva uzavřená podle § 51 obč. zák., kterou uzavírají se schovatelem (správcem prostředků) všechny strany závazkového právního vztahu, zde všechny strany kupní smlouvy. Odvolací soud uvedl, že o takový případ jde i v posuzované věci. To, že smlouvou o správě finančních prostředků byl založen trojstranný právní vztah mezi všemi třemi subjekty úkonu, vyplývá z obsahu ujednání obsažených v čl. III. této smlouvy, upravující dispozice s částkou 2.000.000,- Kč (na str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku pak odvolací soud velmi podrobně rozvádí jednotlivé části uvedených smluv ve prospěch shora učiněného závěru). K tomu závěru odvolací soud dospěl (ve stručnosti shrnuto z obsahu odůvodnění jeho rozsudku) na základě následující argumentace: - „ujednání pod písm. a) čl. III se dotýká pouze vztahu mezi složitelkou a oprávněnou, neboť vymezuje podmínky, za nichž může schovatel vyplatit část kupní ceny ve výši 1 910 000,- Kč osobě oprávněné (prodávající); ujednání tak slouží k ochraně kupující“; - „ujednání pod písm. b) a c) však zakládají výlučně právní vztah mezi schovatelem a oprávněnou. Pokud bylo ujednáno, že schovatel byl povinen část kupní ceny ve výši 60.000,- Kč převést do 5 dnů od předložení daňového přiznání na účet příslušného finančního úřadu, pak tak mohl učinit jen na základě pokynu a ke splnění daňové povinnosti daňového poplatníka, kterým byla podle § 8 zákona č. 357/1992 Sb….žalobkyně jako prodávající a daňový poplatník…Ostatně ta skutečnost…byla v kupní smlouvě výslovně uvedena (viz čl. IV, bod 2)“; - „měla-li (podle kupní smlouvy) splnit daňovou povinnost přímo žalobkyně vůči správci daně a to z peněz složených u schovatele, musela mít právo s nimi nakládat ve smyslu rozhodování, jak s nimi bude naloženo….Takové právo…žalobkyně měla právě na základě závazku žalované z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu způsobem předem dohodnutým. Pak tomu také odpovídalo i ujednání ve smlouvě o správě finančních prostředků, tedy dohoda mezi žalobkyní jako oprávněnou ze smlouvy a daňovým poplatníkem na straně jedné a schovatelem na straně druhé, aby ten ze složených peněz náležejících již žalobkyni plnil jejím jménem daňovou povinnost přímo správci daně“; - „pro závěr o trojstranném vztahu pak svědčí i další ujednání mezi žalobkyní a schovatelem v čl. III bod 1, písm. c) smlouvy o správě finančních prostředků o naložení s částkou 30 000,- Kč, kterou byl oprávněn si ponechat schovatel a započíst si ji na úhradu odměny za zprostředkování koupě nemovitosti….závazkový vztah ze smlouvy o zprostředkování prodeje vznikl právě mezi žalobkyní jako prodávající a společností MOVIA REALITY s. r. o. jako zprostředkovatelem koupě a následně schovatelem.“ Odvolací soud s odkazem na § 51a § 489 obč. zák. zdůraznil, že se „tímto právním názorem …nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když po skutkové stránce jde o případ podřaditelný právě pod případy řešené dovolacím soudem ve věci sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, 29 Cdo 399/2003, či 20 Cdo 1981/2002), v nichž se posuzovala práva a povinnosti ze svěřenecké smlouvy uzavírané schovatelem a oběma stranami závazkového právního vztahu. Pokud jde v daném případě z důvodu již shora uvedených o trojstranný vztah, pak se právní závěry vyslovené v odvolatelkou citovaných rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, 33 Cdo 3077/2010, a další, která dopadají jen na dvoustranné vztahy ze smlouvy příkazní aplikovat nemohou.“ Dále pak odvolací soud s přihlédnutím k §§ 517, 559, 567 a § 588 obč. zá