30 Cdo 1405/2016 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1405/2016-99 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) J. H., b) E. G., c) M. N., d) M. Š., e) R. K., f) P. K., zastoupených P. H., proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o přiměřené zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 180/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2015, č. j. 21 Co 317/2015-74, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se žalobou domáhají peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v neprojednání jejich věcí v přiměřené lhůtě (nepřiměřené délce správních řízení) ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), když uvádí, že jim jako příslušníkům Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje (dále jen „HZS MSK“) v souladu se zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, byl ke dni 1. 1. 2007 rozhodnutím ředitele kanceláře ředitele HZS MSK proveden zápočet let služebního poměru pro účely výsluhových nároků, přičemž v souladu s výsledkem správní žaloby vydal v roce 2009 ředitel HZS MSK rozhodnutí o rozšířeném zápočtu let pro uvedené účely. Po podání žádosti o vyměření výsluhového příspěvku dne 30. 11. 2010, o kterém mělo být rozhodnuto do 30 dnů, však nezákonně odbor sociálního zabezpečení žalované a následně ministr vnitra posoudil rozhodnutí správního soudu jako nezákonné a v rámci přezkumného řízení zrušil rozhodnutí ředitele HZS MSK, který však v rámci nového rozhodování o zápočtu let služby s ohledem na názor veřejného ochránce práv znovu rozhodl v souladu s rozhodnutím správního soudu. V případě žalobce a) však bylo znovu vyvoláno přezkumné řízení, kdy teprve v červenci 2012 bylo vydáno nové rozhodnutí respektující rozhodnutí správního soudu i veřejného ochránce práv. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Hasičskému záchrannému sboru Moravskoslezského kraje jako orgánu příslušnému (výrok II), když s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1010/2000, a ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, dospěl k závěru, „že předmětem úpravy provedené zákonem č. 82/1998 Sb. není odpovědnost za škodu vzniklou ze služebněprávních vztahů, přičemž rozhodování o dávkách sociálního a důchodového zabezpečení nespadá do pravomoci soudů.“ Na tomto základě řízení podle § 104 odst. 1 věty druhé o. s. ř. zastavil a rozhodl o postoupení věci. 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje, když konstatoval, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, není v dané věci přiléhavý, „protože žaloba o přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce správních řízení, je vztahem veřejnoprávní povahy, vyplývající z rozhodnutí žalované při výkonu její svrchované veřejné moci, když lze souhlasit s argumentací žalobců, že se nejedná o nároky související s existencí či zánikem služebního poměru a že žádný příslušný služební zákon neobsahuje konkrétní úpravu odpovědnosti státu za nepřiměřenou délku příslušných řízení.“ Odvolací soud tak uzavřel, že závěr soudu prvního stupně, že na nárok žalobců nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., není správný. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasným dovoláním. 5. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. ve vyřešení otázky hmotného práva, zda lze působnost zákona č. 82/1998 Sb. vztáhnout na nároky na náhradu nemajetkové újmy příslušníků bezpečnostních sborů, kterou uplatňují v souvislosti s řízením v rámci služebněprávních vztahů vedeným dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, ve věcech souvisejících s existencí či zánikem služebního poměru, a to i v případech, kdy služební poměr skončil, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tj. rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1010/2000, a ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012. 6. Dovolatelka považuje právní závěr odvolacího soudu za nesprávný a neúplný, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil s právním názorem žalobců, aniž by danou problematiku zkoumal podrobněji a své úvahy o aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. v souvislosti se zákonem č. 361/2003 Sb. náležitě odůvodnil. 7. Dle dovolatelky bylo řízení, na jehož základě se žalobci domáhají v žalobě uvedených požadavků, vedeno ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb. a je tak bez jakýchkoli pochybností, že zde chybí mocenský prvek, neboť služební poměr je výsledkem smluvní volnosti a dobrovolnosti účastníků. 8. Z označené judikatury Nejvyššího soudu podle dovolatelky vyplývá, že v případech, kdy ke škodě (resp. nemajetkové újmě) dojde v důsledku nezákonného rozhodnutí, vydaného ve věcech služebního poměru, příp. v důsledku nesprávného postupu služebních funkcionářů, nelze zákon č. 82/1998 Sb. aplikovat. 9. Právní úprava služebního poměru v zákoně č. 361/2003 Sb. má komplexní a kodexový charakter, přičemž zákon č. 361/2003 Sb. nikde nestanoví, že v případě služebního poměru se jedná o výkon státní moci jako druhu moci veřejné. Naopak podle zákona č. 82/1998 Sb. se musí jednat o výkon státní moci, při splnění dalších obligatorních podmínek vymezených tímto zákonem. Obecná odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu je upravena v § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., a to tak, že „bezpečnostní sbor odpovídá za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímě souvislosti s ním nebo pro výkon služby.“ S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2470/2012 dovolatelka uvedla, že „je pravomoc ministra, příp. dalšího služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech kdy služební poměr skončil.“ 10. Podle dovolatelky, i když v zákoně č. 361/2003 Sb. není zakotvena a řešena otázka poskytování náhrady imateriální újmy, lze podpůrně použít příslušná ustanovení obecné právní úpravy, tedy občanského zákoníku. V dané věci je tedy stěžejní, že pravomoc rozhodnout o nárocích žalobců náleží příslušnému služebnímu funkcionáři, nikoli Ministerstvu vnitra jako příslušnému orgánu jednajícímu jménem státu ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 písm. b) OdpŠk. 11. Rozhodnutí služebního funkcionáře je pak možné přezkoumat podle soudního řádu správního. Tomuto soudnímu přezkumu podléhá i případná nečinnost ve věci řízení příslušných služebních funkcionářů, tedy v případě, že by žádné rozhodnutí o náhradě škody ve věcech služebního poměru nebylo vydáno. 12. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, a pokud neshledá podmínky pro potvrzení usnesení soudu prvního stupně, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 13. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že považují napadené usnesení odvolacího soudu za věcně správné a zcela zákonné. Podle žalobců se předmětné usnesení v žádném případě neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak uvádí žalovaná, neboť odkaz na uvedené rozsudky dovolacího soudu není přiléhavý, protože se týká jiných právních věcí než řízení ve věcech nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené doby řízení. Dle žalobců je zcela absurdní a nesmyslné, aby v otázkách porušení základních lidských práv rozhodoval namísto nezávislého soudu služební funkcionář, a to navíc jako orgán, který se měl porušení základních lidských práv sám dopustit. Žalobci by takovým postupem byli zbaveni ústavně zaručeného práva na poskytnutí soudní ochrany a práva na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dovolání žalované by tak dle názoru žalobců mělo být jako bezdůvodné zamítnuto. III. Formální náležitosti dovolání 14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“