30 Cdo 1430/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1430/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2008 Spisová značka:30 Cdo 1430/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1430.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 39 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1430/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ř. s. a d. ČR, s. p. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČ 65993390, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 2262/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 19 Co 444/2006 -39, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 19 Co 444/2006 - 39, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha- západ ze dne 12. 4. 2006, č. j. 6 C 2262/2004 - 22, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, že „žalobce V. Š. r.č. 730830/0054 je jediným vlastníkem tří ideálních čtvrtin nemovitostí v katastru nemovitostí pro obec J., katastrální území J. na listu vlastnictví č. 604 a tam označených jako parcelní číslo 627/42 - orná půda o výměře 2107 m2“, ve výroku, jímž bylo určeno, že „žalovaný je jediným vlastníkem ideálních ¾ parcely č. 627/42 o výměře 2107 m2 zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území J., obec J. na LV č. 604 u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P.“, jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve výroku o soudním poplatku jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování listinných důkazů vyšel ze zjištění, že na základě návrhu žalované bylo dne 11. 11. 2002 u Městského úřadu v H., stavebního úřadu, zahájeno správní řízení ohledně vyvlastnění id. podílu ¾ k pozemku p. č. 627/42, orná půda, o výměře 2107 m2 v k. ú. Jeneč, odděleného od pozemku p.č. 509/3, orná půda, o výměře 8261 m2, jehož vlastníkem byl otec žalobce – J. Š., a to ve prospěch žalované pro uskutečnění stavby přeložky silnice, přičemž se jmenovaným bylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem tohoto řízení ve smyslu § 14 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím stavebního úřadu v H. ze dne 22. 4. 2003, č. j. SÚ - 5309/02 - Ga, které nabylo právní moci dne 19. 5. 2003, bylo rozhodnuto o vyvlastnění předmětného id. podílu J. Š. (za náhradu, kterou posléze převzal) ve prospěch žalované; zásilka byla uložena na poště dne 29. 4. 2003 a adresát si ji převzal do vlastních rukou dne 15. 5. 2003. Odvolání jmenovaného bylo pro opožděnost zamítnuto rozhodnutím Krajského úřadu S. k. ze dne 31. 7. 2003, č. j. ÚSŘ 37698/03/SC. Dále bylo zjištěno, že darovací smlouvou ze dne 6. 5. 2003 daroval J. Š. žalobci ideální tři čtvrtiny pozemku parc. č. 509/3 o výměře 8262 m2 v obci J. s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 7. 5. 2003; v katastru nemovitostí je tak veden duplicitní zápis spoluvlastnického práva k předmětnému pozemku. Odvolací soud dovodil, že bylo-li rozhodnutí stavebního úřadu o vyvlastnění doručeno J. Š. v souladu s § 24 cit. zákona uložením na poště dnem 2. 5. 2003 (a to bez ohledu na to, že si zásilku vyzvedl fakticky až dne 15. 5. 2003), je jeho vědomost o vydání tohoto správního rozhodnutí třeba vázat k tomuto datu a že tuto vědomost měl i v době uzavření darovací smlouvy dne 6. 5. 2003. Krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti, které předcházely uzavření darovací smlouvy, jde o právní úkon absolutně neplatný podle § 39 obč. zák., neboť byl uzavřen in fraudem legis, tedy za účelem obcházení zákona, když k němu došlo po vydání rozhodnutí o vyvlastnění, a poukázal i na to, že dárce odvolacímu správnímu orgánu existenci darovací smlouvy neoznámil. Za nesprávný proto považoval názor soudu prvního stupně, že darovací smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Jestliže totiž cílem správního řízení podle § 109 odst. 1 stavebního zákona je dosáhnout přechodu vlastnického práva z dosavadního vlastníka na stát, pak jednání dárce učiněné „až v samotném závěru tohoto řízení“ nelze hodnotit jinak, než jako úkon sledující svými účinky zabránit vyvlastnění. Dále odvolací soud dovodil, že i kdyby nebylo možno darovací smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou, pak by platilo, že dárce převedl nemovitost se závadou, spočívající v povinnosti vlastníka podrobit se rozhodnutí o vyvlastění; z toho podle něj vyplývá, že ke dni 7. 5. 2003 by „dopadala“ tato povinnost na žalobce, který by tak „o vlastnické právo k nemovitosti přišel“. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti výroku o nákladech řízení) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že darovací smlouva ze dne 6. 5. 2003 je neplatná pro obcházení zákona, když k jejímu uzavření došlo v „samém závěru vyvlastňovacího řízení“, protože byl učiněn na základě zákonné fikce. Obdobně skutečnost, že dárce uzavření darovací smlouvy neoznámil správnímu orgánu, není důvodem pro závěr o obcházení zákona, a navíc byl učiněn jen „u dárce“ a nikoliv „u žalobce“. I kdyby totiž dárce uzavřením darovací smlouvy sledoval cíl zabránit vyvlastňovacímu řízení a zmařit tak vyvlastňovací proces, nebylo takové jednání ze strany odvolatele zjištěno ani nemohl záměr svého otce předpokládat. Šlo by tudíž jen o pohnutku, která je právně bezvýznamná a nemá na platnost právního úkonu vliv (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 736/97). Dovolatel dále opakuje argumenty, které uplatňoval již v odvolacím řízení, že darovací smlouva není v rozporu s „žádným soukromoprávním ustanovením zákona“, ani takové ustanovení neobchází (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 87/04). Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, že dárce převedl nemovitost s povinností podrobit se rozhodnutí o vyvlastnění, což nevyplývá ze žádného ustanovení zák. č. 50/1976 Sb., ani zák. č. 71/1967 Sb. Naopak má za to, že z platné právní úpravy nelze dovodit, že by na převáděných nemovitostech byla závada, což vyplývá i ze zápisu z katastru nemovitostí. Nesprávnost právního názoru odvolacího soudu je pak dána i tím, že od 7. 5. 2003 byl vlastníkem sporné nemovitosti žalobce, neboť jemu nebyl vyvlastněn. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř. Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní str