30 Cdo 1520/2005 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1520/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2006 Spisová značka:30 Cdo 1520/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1520.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 99/1963Sb. § 11 předpisu č. 203/1994Sb. § 23 předpisu č. 203/1994Sb. § 24 předpisu č. 203/1994Sb. § 24 předpisu č. 203/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1520/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o určení, že žalobce je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 4/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2005, č. j. 11 Co 308/2004 - 124, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, č. j. 11 Co 308/2004 - 124, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 4. 2004, č. j. 12 C 4/2003 - 101, se zrušují a řízení se zastavuje. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu vnitra ČR k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal „určení, že je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení na podkladě odborné způsobilosti Z - 1032/97 ze dne 16. 12. 1997 a že tato způsobilost je druhým režimem a oprávněním ke zpracování požárních bezpečnostních řešení v rozsahu § 34 zák. č. 360/1992 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 168/1995 Sb.” Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě osvědčení o odborné způsobilosti, které mu bylo vydáno Ministerstvem vnitra dne 16. 12. 1997 pod č. Z -1032/97, je podnikatelem s předmětem podnikání hasičská bezpečnostní služba; při výkonu této podnikatelské činnosti mu vzniká škoda, neboť státní orgány, zejména stavební úřady, ho nepovažují za osobu oprávněnou zpracovávat požárně bezpečnostní řešení staveb s odůvodněním, že nemá potřebnou autorizaci, čímž prakticky dochází k likvidaci jeho podnikání. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č. j. 12 C 4/2003 - 101, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že podle živnostenského listu vydaného OŽÚ Okresního úřadu M. B. ze dne 16. 9. 1996 je žalobce podnikatelem s předmětem podnikání technicko-organizační činnost v oblasti požární ochrany, a že dne 16. 12. 1997 mu bylo Ministerstvem vnitra ČR vydáno osvědčení Z-1032/97, že je osobou odborně způsobilou podle § 11 zákona ČNR č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Dále bylo z výpisu z obchodního rejstříku firmy S., h. s., s. r. o., zjištěno, že žalobce je jednatelem této firmy s předmětem podnikání hasičská bezpečnostní služba, technicko-organizační činnost v oblasti požární ochrany a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Soud prvního stupně dovodil, že Ministerstvo vnitra ČR je orgánem státu, který jej má v této věci „zastupovat“, neboť podle § 23 zák. č. 203/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ČNR č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění zákona ČNR č. 425/1990 Sb. a zákona č. 40/1994 Sb., jsou Ministerstvo vnitra a okresní úřady ústředními orgány na úseku požární ochrany. Poukázal na ust. § 11 odst. 1 zák. č. 203/1994 Sb., podle kterého se odborná způsobilost fyzických osob k výkonu činností podle § 6 odst. 1 a § 16 odst. 1 tohoto zákona získává absolvováním vysoké škody ve studijním oboru požární ochrany nebo střední škody požární ochrany anebo absolvováním odborné přípravy v oboru požární ochrany a složením zkoušky odborné způsobilosti před komisí ustavenou Ministerstvem vnitra, které těmto osobám vydává osvědčení o odborné způsobilosti. Protože právě o tom, k jaké činnosti žalobce opravňuje osvědčení vydané mu Ministerstvem vnitra dne 16. 12. 1997 podle § 11 odst. 1 zák. č. 203/1994 Sb., je veden tento spor, je Ministerstvo vnitra orgánem, který může rozsah činnosti, k níž se oprávnění a za jakých podmínek vydává, v řízení nejlépe osvětlit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení, neboť z výpovědi žalobce i z provedených listinných důkazů vyplývá, že k porušení tvrzeného práva žalobce a tím ke vzniku tvrzené škody na jeho straně již došlo; žaloba na určení by tedy v daném případě nesplnila preventivní ochranu, neboť lze žalovat na plnění, což žalobce již ostatně učinil, a v rámci tohoto řízení o náhradu škody bude vyřešen celý obsah a dosah sporného práva (oprávnění) žalobce, přičemž otázka, zda žalobce je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení staveb bude soud posuzovat jako otázku předběžnou. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č. j. 11 Co 308/2004 - 124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho právními závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že soud není orgánem akademického řešení právních sporů bez praktického právního dopadu a že rozhoduje v konkrétních případech o porušení nebo ohrožení práva, jestliže je na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. S poukazem na ust. § 11 odst. 1 zák. ČNR č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, podle kterého funkci technika požární ochrany - specialisty požární ochrany, mohou vykonávat jen pracovníci s požadovanou odbornou způsobilostí, přičemž obsah této způsobilosti a osvědčení stanoví obecně závazný předpis (odst. 2 tohoto ustanovení), na ust. § 52 vyhl. č. 21/1996 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o požární ochraně, a na ust. § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, jehož se žalobce dovolává, dovodil, že dnem 31. 12. 1997 pozbylo platnosti osvědčení udělené mu Ministerstvem vnitra podle § 11 zák. č. 133/1985 Sb. a že ze zákonné úpravy provedené zákonem č. 360/1992 Sb. je zřejmé, že žalobce není osobou, která je oprávněna k činnosti podle § 34 tohoto zákona, neboť tento zákon se na podnikatelskou činnost žalobce nevztahuje (a tedy ani nález Ústavního soudu vydaný k ust. § 34 tohoto zákona). Dospěl proto k závěru, že určovací žaloba není v daném případě důvodná, neboť práva, jehož určení se žalobce domáhá, mu nenáleží, a nemůže tak mít naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. na jeho určení. Za této situace je pak již nerozhodné, proti jakému subjektu žalobce určovací žalobu uplatnil, neboť důvody pro zamítnutí žaloby spočívají v nedostatku aktivní legitimace žalobce, jemuž nesvědčí právo, jehož určení se domáhá. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že oprávnění, jehož určení se domáhá, mu nenáleží, a že tudíž nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Poukazuje na to, že je fyzická osoba, která se domáhá u soudu jako jediného orgánu, jenž může určit a rozhodnout, zda podle vydaného osvědčení o odborné způsobilosti ze dne 16. 12. 1997 je oprávněn ke zpracovávání požárně bezpečnostního řešení staveb, protože i z této problematiky skládal zkoušku před komisí Ministerstva vnitra, včetně znalostí podle § 6 odst. 3 písm. b) vyhl. č. 21/1996 Sb. v souvislosti s ust. § 19 odst. 2 této vyhlášky. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že platnost osvědčení, které mu bylo vydáno dne 16. 12. 1997, skončila dnem 31. 12. 1997, a namítá, že ust. § 11 zákona č. 133/1986 Sb., ve znění zákona č. 203/1994 Sb., již nerozlišuje dvě odbornosti, nýbrž od roku 1995 stanoví jen odborně způsobilou osobu, která převzala znalosti obou dřívějších dělených odborností. Odvolací soud však při svém rozhodnutí vycházel ze znění zákona o požárně ochraně před novelou provedenou zákonem č. 203/1994 Sb., podle něhož žalobce skládal zkoušku odborné způsobilosti. Ust. § 52 vyhl. č. 21/1996 Sb. se podle jeho názoru vztahuje jen na bývalé dělené způsobilosti získané podle § 11 zákona č. 133/1986 Sb. ve znění do konce roku 1994, které měly platnost do 31. 12. 1997, avšak toto ustanovení se nevztahuje na odbornou způsobilost získanou po roce 1995 podle § 11 zá