30 Cdo 1539/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1539/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2024 Spisová značka:30 Cdo 1539/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1539.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Řízení o přestupcích Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 § 35c odst. 1 předpisu č. 111/1994 Sb. § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb. § 118a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1539/2024-130 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. A. Q., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 140/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. 12 Co 12/2024-99, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, která mu jako řidiči společnosti Uber měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1695191/2016 ODA-TAX a následného soudního řízení správního ve věci přestupku. Řízení bylo zahájeno kontrolou dne 22. 9. 2016 a bylo skončeno právní mocí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne 24. 2. 2022. Žalobce uplatnil nárok na odškodnění u žalované dne 15. 3. 2022, od žalované obdržel vyjádření ze dne 30. 8. 2022, v němž žalovaná konstatovala porušení práva a omluvila se za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 35 C 140/2022-56, uložil žalované zaplatit žalobci částku 28 627 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 627 Kč ve výši 15 % ročně od 16. 9. 2022 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 28 627 Kč od 16. 5. 2022 do 15. 9. 2022 a částku 171 373 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 171 373 Kč od 16. 5. 2022 do zaplacení (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení 18 456 Kč k rukám advokáta (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 28 627 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 627 Kč ve výši 15 % ročně od 16. 9. 2022 do zaplacení zamítl, a potvrdil jej v zamítavém výroku II o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 1 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I, tedy v meritu věci, a to v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Otázka celkové délky posuzovaného řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud v bodě 53 napadeného rozsudku uzavřel, že za situace využití postupu podle § 35c odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, došlo k zahájení posuzovaného řízení již provedenou kontrolou dne 22. 9. 2016 a řízení bylo skončeno dnem 24. 2. 2022 (srov. žalobcem v dovolání citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, bod 61, a ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3037/2023, bod 37). Zpochybňuje-li žalobce schopnosti soudce zpravodaje odvolacího soudu řídit se judikaturou Nejvyššího soudu na straně 4 dovolání, je třeba uvést, že argumentace žalobce se zcela míjí s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu v této věci (viz bod 52 a 53 napadeného rozsudku). 6. S ohledem na skutečnost, že se odvolací soud při řešení otázky celkové délky řízení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit ani námitka, že napadené rozhodnutí je v otázce celkové délky řízení protiústavní, neboť „extrémním způsobem popírá konstantní judikaturu dovolacího soudu“ (viz str. 9, bod VI dovolání žalobce ze dne 5. 3. 2024). Jinak řečeno, vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od žalobcem citované relevantní judikatury, nejsou případné ani navazující odkazy žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu ohledně jejího nezohlednění a porušení ústavně chráněných práv žalobce (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17). 7. Ani otázka vážnosti projevu vůle žalované při poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jejím prostřednictvím žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá výklad projevu vůle žalované při poskytnutí konstatování porušení práva provedený odvolacím soudem, což představuje nepřípustný dovolací důvod. Zjišťuje-li totiž soud obsah právního jednání, a to i pomocí výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, nebo dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2569/2021). 8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka obsahových náležitostí konstatování porušení práva, neboť ani v tomto směru se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva poskytla žalobci již žalovaná v dopise v rámci předběžného projednání nároku, ačkoli do něj nezahrnula i kontrolu předcházející zahájení průtažného správního řízení za situace, kdy je konstatování vztaženo výslovně i k soudnímu řízení správnímu navazujícímu na průtažné správní řízení a z obsahu konstatování vyplývá, k porušení jakého práva žalobce nepřiměřenou délkou průtažného řízení došlo (srov. rozsudek Nejvyššího ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021, bod 18, nebo ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023, na který odkazuje žalobce v dovolání, a ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva vztažené toliko ke správnímu řízení, a nikoliv již k navazujícímu a společně posuzovanému řízení před správním soudem, je nedostatečné). Jak již uvedl Nejvyšší soud v bodě 5 tohoto usnesení, ve svém rozsudku ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023, dospěl k závěru, že výjimečně lze vznik nejistoty poškozeného dovodit i v době před zahájením správního řízení, a to v případě zaplacení kauce vyměřené v přímé souvislosti s tehdy předpokládaným navazujícím správním řízením. V posuzované věci dle skutkových zjištění soudů pak taková situace nastala, za počátek stavu nejistoty žalobce ve vztahu k posuzovanému řízení je tudíž třeba považovat den složení kauce (22. 9. 2016), což odvolací soud učinil. S ohledem na závěr odvolacího soudu o přiměřené formě zadostiučinění (tj. již poskytnutého konstatování porušení práva) pak konkrétní délka řízení pro jeho rozhodnutí další roli nehrála (neboť nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích, při kterém je třeba základní částku zadostiučinění z konkrétní délky řízení vypočítat). Ani při řešení této otázky se tedy odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3642/2023, bod 15). 9. Dovolací námitka, že závěr odvolacího soudu o úhradě částky 21 000 Kč třetí osobou nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. Ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se