Z rozhodnutí: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 485 033 Kč jako náhrady škody spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení ve výši 33 033 Kč a náhradě ušlého zisku ve výši 252 000 Kč, jakož i zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, vzniklých jí v důsledku nezákonného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019, č. j. MHMP 1849153/2019.…
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 485 033 Kč jako náhrady škody spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení ve výši 33 033 Kč a náhradě ušlého zisku ve výši 252 000 Kč, jakož i zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, vzniklých jí v důsledku nezákonného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019, č. j. MHMP 1849153/2019.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2022, č. j. 8 C 249/2021-31, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 485 033 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 23. 7. 2012 nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 10. 2010, č. j. 31 C 134/2010-24, a rozsudek Městského soudu ze dne 13. 10. 2012, č. j. 11 Co 155/2012-78, jimiž bylo po rozvodu manželství mezi žalobkyní a J. T., zrušeno jejich právo společného nájmu bytu, jakož i jejich společné členství ve Stavebním bytovém družstvu Praha s tím, že členkou uvedeného bytového družstva a jedinou nájemkyní předmětného bytu a garáže se stala žalobkyně. J. T. bylo uloženo byt a garáž vyklidit a vyklizené je předat žalobkyni do 1 měsíce od zajištění náhradního bytu. Dne 29. 3. 2018 podala žalobkyně k Úřadu Městské části Praha 5 návrh na zrušení údaje o místu trvalého pobytu J. T. na adrese XY. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 5 ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. OŽOA/3/59/2018, bylo návrhu žalobkyně vyhověno. Toto rozhodnutí zrušil Magistrát hlavního města Prahy svým rozhodnutím ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. S-MHMP 1190589/2018. Úřad městské části Praha 5 posléze vydal dne 12. 6. 2019 nové rozhodnutí, č. j. OŽOA/3/59/2018, jímž návrhu opět vyhověl a údaj o místě trvalého bydliště J. T. zrušil. Po opětovném odvolání Magistrát hlavního města Prahy dne 9. 9. 2019 vydal rozhodnutí, č. j. MHMP 1849153/2019, kterým rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 opět zrušil a vrátil věc k novému projednání. Veřejný ochránce práv dne 15. 6. 2020 vydal Zprávu o šetření ve věci správního řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, č. j. KVOP-22963/2020. Ve zprávě mimo jiné konstatoval, že odvolací správní orgán pochybil jak po stránce procesní, tak věcné. Dne 16. 6. 2020 vydal Úřad městské části Praha 5 rozhodnutí č. j. OŽA/3/59/2018, jímž návrhu vyhověl a údaj o místě trvalého bydliště J. T. zrušil. Magistrát hlavního města Prahy odvolání v zákonném rozsahu přezkoumal a vydal dne 11. 9. 2020 rozhodnutí č. j. MHMP 1316009/2020, jímž odvolání pana T. zamítl a rozhodnutí potvrdil. Po skončení správního řízení žalobkyně dne 16. 2. 2021 uplatnila u Ministerstva vnitra nárok na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019, č. j. MHMP 1849153/2019, v němž se domáhala uhrazení souhrnné částky ve výši 488 179 Kč. Ministerstvo vnitra ve svém stanovisku ze dne 2. 8. 2021 uplatnění nároku žalobkyně nevyhovělo.
4. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“). Konstatoval, že podle § 8 OdpŠk je nevyhnutelnou podmínkou odpovědnosti státu, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno. Tato podmínka v daném případě nebyla splněna. Veřejný ochránce práv není dle zákona č. 349/1999 Sb. oprávněn rušit ani změnit jakékoliv rozhodnutí úřadu. Nelze tedy dospět k závěru, že napadené rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019, č. j. MHMP 1849153/2019, kterým rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 opět zrušil a vrátil mu věc k novému projednání, bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. V projednávané věci se jednalo o procesní rozhodnutí, na jehož základě nedošlo ke skončení řízení, ale k jeho pokračování před příslušným úřadem městské části za účasti žalobkyně jako navrhovatelky. Soud prvního stupně v této souvislosti rovněž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 593/2003, dle kterého za nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo (pro nezákonnost) zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Obdobná situace nastala i v projednávané věci, přičemž je třeba přihlédnout i k té skutečnosti, že konečným rozhodnutím bylo žalobkyni vyhověno. Soud prvního stupně přitom nerozporoval žalující stranou citované závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3719/10, ze kterého vyplývá, že žalobkyně není povinna využít opravných prostředků, u nichž bylo zřejmé, že nemůžou vést k efektivní nápravě nezákonného rozhodnutí, nicméně v daném případě nebylo třeba tuto podmínku zkoumat s ohledem na výše uvedené. Řízení nadále pokračovalo a samotným rozhodnutím o vrácení věci k novému projednání škoda vzniknout nemohla.
5. Svými skutkovými tvrzeními žalobkyně jednoznačně uplatňovala nárok na náhradu škody v souvislosti s tvrzeným nezákonným rozhodnutím dle § 5 odst. a) OdpŠk. Skutková tvrzení uvedená v žalobě nemohla vést k závěru, že by se jednalo o nesprávný úřední postup dle § 5 odst. b) OdpŠk. Není zde tedy dána možnost soudem aplikovat na vytýkané jednání ustanovení o nesprávném úředním postupu. Žalobkyně pravomocným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019, č. j. MHMP 1849153/2019, nebyla zkrácena na svých právech, předpoklady odpovědnosti státu za škodu uvedené v § 5 písm. a), § 7 a 8 OdpŠk nebyly v daném případě splněny a soud proto žalobu zamítnul.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že na předmětné rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019 nelze nahlížet jako na nezákonné rozhodnutí, neboť nebyla splněna podmínka změny nebo zrušení pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem stanovená v § 8 odst. 1 OdpŠk. Na tom nemohla nic změnit ani zpráva veřejného ochránce práv ze dne 15. 6. 2020, neboť veřejnému ochránci práv zákon č. 349/1999 Sb. nesvěřuje pravomoc autoritativně rušit či měnit správní rozhodnutí. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné. Soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
8. Podle odvolacího soudu v posuzované věci nelze dovodit ani podmínky nezákonnosti rozhodnutí v materiálním slova smyslu, jak ve výjimečných případech dovozuje judikatura. Např. v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, Nejvyšší soud konstatoval, že zákon primárně počítá s tím, že pravomocné rozhodnutí bude zrušeno na základě některého z mimořádných opravných prostředků, zatímco odstavec druhý § 8 OdpŠk stanoví výjimku z tohoto pravidla v případě předběžně vykonatelných rozhodnutí. Ve výjimečných případech je nezákonnost rozhodnutí konstatována v jiném řízení než v řízení o mimořádném opravném prostředku, případně k odklizení nezákonného rozhodnutí vůbec nedojde (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, a ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015). Tak např. pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017). Splnění podmínek odpovědnosti státu by zde mělo být posuzováno „v materiálním slova smyslu“. Uvedené závěry byly odůvodněny tím, že usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora sice neukládá žádnou povinnost k plnění, avšak s jeho doručením povinnému zákon spojuje právní následek v podobě tzv. generálního inhibitoria. V souzené věci se však k označenému nezákonnému rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019 žádné závažné následky omezující žalobkyni dovodit nedají,