30 Cdo 1740/2018 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1740/2018-68 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce L. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 23/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 72 Co 438/2017-54, takto: I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 72 Co 438/2017-54, se ve vztahu k nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím Západočeské univerzity v Plzni ze dne 27. 6. 2012, č. j. ZČU 021827/2012 zn. R-683-09, mění tak, že se v této části usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, č. j. 19 C 23/2017-40, potvrzuje. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 72 Co 438/2017-54, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, č. j. 19 C 23/2017-40, se v rozsahu nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o zrušení osvědčení – vysokoškolského diplomu „bakalář“ zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhá jednak přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím za nezákonné rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni ze dne 27. 6. 2012, č. j. ZCU 021827/2012 zn. R-683-09, kterým mu byl zrušen vysokoškolský diplom, jednak částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení o zrušení osvědčení – vysokoškolského diplomu „bakalář“ u Západočeské univerzity v Plzni a navazujícího soudního řízení správního vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30 A 54/2012. 2. Žalobce podáním ze dne 19. 7. 2017 navrhl, aby do řízení přistoupila na straně žalované Západočeská univerzita v Plzni (dále jen „ZČU“), a to s ohledem na právní povahu ZČU jako veřejné školy s tím, že není vyloučeno, že se může v dané věci jednat i o samosprávnou působnost ZČU, která je tak pasivně legitimovanou v řízení, a to společně a nerozdílně spolu se žalovanou, přičemž je „samozřejmě na soudu, jak otázku pasivní legitimace posoudí“. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 8. 2017, č. j. 19 C 23/2017-38, zamítl žalobcův návrh na přistoupení ZČU jako dalšího účastníka 4. Soud prvního stupně uzavřel, že se v daném případě nejedná o nerozlučné společenství žalované a ZČU, přičemž s odkazem na § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk a § 6 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, dále též „ZoVŠ“, vyšel ze závěru, že řízení o zrušení diplomu patří do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy, a proto se nejedná o nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní správy a tudíž nelze pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. K tomu s poukazem na § 92 odst. 1 o. s. ř. dodal, že s ohledem na skutečnost, že žalobce navrhuje přistoupení na straně žalované z důvodu procesní opatrnosti, která je vedena pochybností o věcné legitimaci žalované, lze nápravu zjednat pomocí jeho záměny a navrhuje-li žalobce, aby na stranu účastníka, který není a v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, přistoupil další účastník, nemůže soud tomuto návrhu vyhovět. 5. K žalobcově odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 2. 2018, č. j. 72 Co 438/2017-54, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že připustil přistoupení ZČU do řízení na straně žalované. 6. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4194/2013; usnesení ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3503/2016; usnesení ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4431/2011), podle které soud při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka neřeší otázku jeho věcné legitimace, neboť se jedná o otázku hmotněprávní, jež je předmětem dokazování, a kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci právě na základě výsledků dokazování, přičemž důsledkem nedostatku této věcné legitimace je zamítnutí žaloby, a že přistoupení dalšího účastníka řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit jako další žalovaný, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Odvolací soud s odkazem na obsah spisu uzavřel, že žádná ze situací uvedených v citované judikatuře v projednávané věci nenastala a že navíc v řízení dosud neproběhlo žádné dokazování či jednání, aby bylo možné dovodit, že přistoupení dalšího účastníka je zjevně procesně neekonomické. V obecné rovině pak přisvědčil závěru o nepřípustnosti obcházení institutu záměny účastníka přistoupením dalšího účastníka, avšak s výhradou, že na obcházení institutu záměny účastníků řízení lze usuzovat jen tehdy, je-li nedostatek věcné legitimace dosavadního žalovaného zcela zjevný, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4194/2013. V této souvislosti vyjádřil názor, že v projednávané věci se však očividnost nedostatku věcné legitimace dosavadní žalované nepodává. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Usnesení odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalovaná, která přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, a ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, s tím, že se v daném případě jedná o zneužití institutu přistoupení účastníka řízení, jež je namístě tehdy, kdy se jedná o situace nerozlučného či nuceného společenství, přičemž v tomto případě se na její straně o nerozlučné společenství s ZČU nejedná, neboť ZČU za škodu a nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. neodpovídá. Vyjádřila současně názor, že bylo více než zjevné, že není pasivně věcně legitimována. V tomto ohledu odkázala na § 3 odst. 1 písm. b) a § 31a odst. 1 OdpŠk, přičemž zdůraznila, že státní správa na úseku vysokého školství je vymezena v části desáté zákona č. 111/1998 Sb. a že řízení o zrušení diplomu (vyslovení neplatnosti vykonání státní zkoušky nebo obhajoby bakalářské práce) v této části není uvedeno, neboť se se jedná o rozhodování o právech a povinnostech studentů, jež spadá podle § 6 odst. 1 písm. e) ZoVŠ do samosprávy vysokých škol. Dodala pak, že pokud nemajetková újma vznikla v rámci samosprávy vysokých škol, nelze se zadostiučinění domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb. Na podporu své argumentace poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2017, č. j. 19 C 23/2017-40, potvrdí. 8. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. IV. Přípustnost dovolání 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolací otázky, zda stát odpovídá za újmu způsobenou v řízení o zrušení vysokoškolského diplomu a zda nedostatek pasivní věcné leg