30 Cdo 1761/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1761/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 10. 2017 Spisová značka:30 Cdo 1761/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1761.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Zadostiučinění (satisfakce) Náhrada škody Ušlý zisk Správní řízení Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 2 odst. 1 až 3 předpisu č. 500/2004Sb. § 4 odst. 4 předpisu č. 500/2004Sb. § 6 předpisu č. 500/2004Sb. § 8 odst. 1 předpisu č. 500/2004Sb. § 90 odst. 1 písm. b) předpisu č. 500/2004Sb. § 19 odst. 2 předpisu č. 202/1990Sb. § 243e odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 1. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1761/2016-235 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně BETA Krijcos, spol. s r.o., IČ 25766686, se sídlem ve Všenorech, K. Mašity 409, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 4 063 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 10/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 68 Co 301/2015-199, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 68 Co 301/2015-199, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2015, č. j. 17 C 10/2011-162, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Částky 4 063 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhá jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu městské části města Brna, Brno-střed (dále jen „ÚMČ“), spočívajícího v nevydání povolení k provozování 17 ks výherních hracích přístrojů (dále jen „VHP“) pro rok 2007, když uplynutím roku 2007 se žádost žalobkyně stala bezpředmětnou (povolení bylo dle tvrzení žalobkyně v předchozích letech vždy vydáno a v žádosti pro rok 2007 byly obsaženy všechny potřebné údaje a podklady). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 17 C 10/2011-162, zamítl žalobu na zaplacení částky 4 063 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit „ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náklady, které nesl stát, nekryté zaplacenou zálohou, ve výši 20 430,20 Kč“ (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč. 4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně podala 1. 12. 2006 žádost o povolení k provozování VHP na období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 na adrese M., B. Podle tvrzení žalobkyně byly ÚMČ dodatečně zaslány podklady k žádosti (doručené 12. 12. 2006). Usnesením ze dne 15. 12. 2006 ÚMČ přerušil řízení, a to z důvodu absence správních rozhodnutí o způsobilosti prostor k provozování VHP a absence dokladu o zaplacení správního poplatku. Magistrát města Brna (dále jen „odvolací správní orgán“) napadené usnesení rozhodnutím ze dne 12. 2. 2007 zrušil a věc ÚMČ vrátil k novému projednání. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vyžadované správní rozhodnutí (doložení toho, že stavba má charakter herny) bylo 12. 12. 2006 ÚMČ doručeno. Správní poplatek byl vyměřen v rozporu se zákonem, uhrazen byl 27. 12. 2006 z důvodu nejasnosti jeho výše. Žalobkyně byla dopisem ÚMČ předvolána na den 15. 3. 2007, aby se vyjádřila k podkladům pro rozhodnutí s upozorněním, že její žádosti bude vyhověno jen částečně s ohledem na časté telefonické stížnosti obyvatel přilehlých domů na provoz herny. Žalobkyně při ústním jednání namítala, že ze spisu není patrné, na co si obyvatelé stěžují, není uveden záznam o telefonátech občanů, není tam dostatečný podklad pro vydání zamítavého rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 15. 3. 2007 ÚMČ povolil provoz VHP na dobu od 19. 3. 2007 do 18. 4. 2007 s odkazem na stížnosti občanů na narušování veřejného pořádku v provozovně. Dané rozhodnutí bylo rozhodnutím ze dne 23. 4. 2007 zrušeno a věc byla opět vrácena ÚMČ. Odvolací správní orgán konstatoval, že ÚMČ námitky občanů žalobkyni sdělil na ústním jednání, ale bez jejich písemného doložení, čímž došlo k omezení práv žalobkyně. Dne 30. 5. 2007 nařídil ÚMČ místní šetření, žádost však 27. 6. 2007 zamítl s tím, že od 1. 1. 2007 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška Statutárního města Brna č. 21/2006, která novelizovala obecně závaznou vyhlášku č. 34/2005 o regulaci provozu veřejně přípustných míst, ve které je M. ulice uvedena v seznamu míst, na kterých je zakázáno provozování VHP. ÚMČ místním šetřením zjistil, že vstup do provozovny je možný pouze z M. ulice. Odvolací správní orgán toto rozhodnutí rozhodnutím ze dne 8. 8. 2007 opět zrušil a věc vrátil ÚMČ. Odmítl retroaktivní aplikaci obecně závazné vyhlášky na žádost žalobkyně, neboť byla podána ještě před nabytím její účinnosti. Dále uvedl, že z důvodu nepoužitelnosti předmětné vyhlášky na tento případ „výsledek místního šetření správního orgánu ze dne 19. 6. 2007 ohledně přístupu do provozovny není v současné době rozhodující.“ ÚMČ rozhodnutím ze dne 8. 10. 2007 žádost opět zamítl s ohledem na to, že se provozovna nachází v sousedství budovy M., ve které se nachází jazyková škola. I toto rozhodnutí bylo odvolacím správním orgánem dne 21. 11. 2007 zrušeno, když na základě místního šetření dospěl k závěru, že se o sousedství nejedná, neboť mezi hernou a vstupem do budovy, kde se nachází jazyková škola, jsou ještě 3 obchodní provozovny. Na tento fakt ÚMČ do 31. 12. 2006 neupozorňoval, žadatele nesankcionoval a minimálně 6 let vydával povolení k provozování VHP ve stejném objektu, aniž by mu existence jazykové školy vadila. Žalobkyně byla výzvou ÚMČ ze dne 6. 12. 2007 vyzvána k doplnění žádosti o originály výpisů z osvědčení o provozuschopnosti (a to do 14. 12. 2007). Na tuto výzvu reagovala dopisem ze dne 14. 12. 2007, že zasílá pouze 6 výpisů o provozuschopnosti, ostatní výpisy byly použity k novému povolovacímu řízení pro rok 2008 u jiných provozoven. Dále dodala, že originály výpisů byly správnímu orgánu k dispozici od počátku zahájení řízení. Usnesením ze dne 19. 12. 2007 ÚMČ řízení zastavil, neboť žalobkyně neodstranila v určené lhůtě vady žádosti. Odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 6. 2. 2008 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ÚMČ s tím, že „vzhledem k uplynutí roku 2007 již nelze vydat požadované povolení zpětně.“ 5. Soud prvního stupně věc po právní stránce zhodnotil tak, že daný případ nelze podřadit pod § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. V dané věci správní orgán rozhodoval (či shromažďoval podklady pro rozhodnutí) v průběhu celého roku 2007. V rozhodovací činnosti správního orgánu soud nesprávný úřední postup neshledal, neboť postupy správního orgánu se promítly vždy v jednotlivých rozhodnutích, která byla podrobena přezkumu odvolacího správního orgánu (rozhodnutí správního orgánu soud věcně přezkoumávat v tomto řízení nemůže). Skutečnost, že v rozhodnutích správního orgánu shledal opakovaně odvolací správní orgán vady, rozhodnutí byla rušena pro nezákonnost, pro odlišné hodnocení zjištěných skutečností správním orgánem či pro nesprávnou aplikaci právního předpisu, nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup, jestliže se všechny tyto postupy promítly v rozhodnutích správního orgánu. Bylo by tak možné napadat pouze nezákonnost těchto rozhodnutí, což se nestalo. Není zde žádné pravomocné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Soud dále uvedl, že i kdyby správní orgán rozhodl ve věci samé, není postaveno na jisto, že by šlo pro žalobkyni o pozitivní rozhodnutí. Soud nemůže předjímat nebo nahrazovat rozhodnutí správního orgánu a dovozovat příčinnou souvislost mezi postupem správního orgánu a škodou, jejíž vznik žalobkyně z tohoto postupu dovozuje. Pokud by se soud ztotožnil s žalobkyní, musel by rozhodovací činnost správního orgánu hodnotit jako nesprávný úřední postup a bez ohledu na to, jak bylo rozhodováno, konstatovat (nahradit rozhodnutí správního o