30 Cdo 177/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 177/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 3. 2025 Spisová značka:30 Cdo 177/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.177.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za újmu Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 31 odst. 3 písm. d) předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 177/2025-259 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně EKO Logistics s.r.o., identifikační číslo osoby 26710170, se sídlem v Týnci nad Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 289/2021, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2024, č. j. 28 Co 163/2023-227, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 103 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu správních orgánů a správních soudů, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného Českou inspekcí životního prostředí pod zn. 1315723.002/14/PSJ (dále jen „posuzované řízení“). 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 9 C 289/2021-138, zamítl žalobu žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila částku 46 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 875 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 35 161 Kč (výrok III). 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 3531/2023-188 (dále též jen „kasační rozsudek“), svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. 6. 2024, č. j. 28 Co 163/2023 – 227, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu); ve vyhovujícím výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a že návrh žalobkyně na zaplacení částky 56 875 Kč s úrokem z prodlení od 20. 5. 2021 do zaplacení se zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Nejvyšší soud však její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz. čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.) dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Dovolání žalobkyně napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III), není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 6. Namítá-li dovolatelka, že se měl odvolací soud odchýlit od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu v této věci, resp. tam prezentovaného závazného právního názoru, tak její námitka ve skutečnosti – jak bude níže rozvedeno – směřuje proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před odvolacím soudem. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze, tudíž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkový stav věci ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tedy přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015). 7. V kasačním rozhodnutí totiž Nejvyšší soud upozornil odvolací soud pouze na to, že z jeho tehdejších závěrů prozatím nevyplynula ta či ona forma zavinění dovolatelky ve vztahu k jednání, pro něž se vedlo posuzované řízení a pro nějž jí byla ve správním řízení nakonec uložena sankce (srovnej odst. 27 a 31 kasačního rozsudku Nejvyššího soudu). V intencích závazného právního názoru dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.) tak byl odvolací soud nucen doplnit (resp. zopakovat) dokazování provedené již soudem prvního stupně a na jeho základě učinit do té doby absentující závěr o formě protiprávního jednání dovolatelky , což také postupem předvídaným v § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. učinil a na základě takto provedeného (resp. zopakovaného) dokazování toliko zákonem předjímaným způsobem precizoval skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně. Z odůvodnění kasačního rozsudku Nejvyšší soudu v žádném případě neplyne (jak by se mohlo zdát z obsahu nyní projednávaného dovolání), že by dovolací soud činil jakékoliv kategorické právní závěry ve vztahu ke skutkovému stavu původně zjištěnému soudem prvního stupně, nehledě již k tomu, že odvolací soud není vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pokud opakuje či doplňuje dokazování, je oprávněn všechny dosud provedené či zopakované důkazy znovu hodnotit a činit na jejich základě jiná či precizovaná skutková zjištění, než jakých dosáhl soud prvního stupně. Nic proto ani v poměrech projednávané věci nebránilo odvolacímu soudu na základě totožných důkazů, které provedl již soud prvního stupně, po jejich zopakování učinit i další [podrobnější] skutková zjištění, k nimž, veden zřejmě odlišným právním názorem, nedospěl již soud prvního stupně. Řečeno jinak: to že soud prvního stupně provede určité důkazy, nebrání odvolacímu soudu po jejich (částečném) zopakování k zaujetí odlišného (či jen upřesněného) závěru o zjištěném skutkovém stavu. Úvahy dovolatelky, že totožné důkazy provedené soudem prvního a druhého stupně vylučují dospět v odvolacím řízení k odlišným skutkovým závěrům, by – per reductionem ad absurdum – učinily obsoletním znění § 213a odst. 2 o. s. ř., podle něhož odvolací soud (…) dosud [soudem prvního stupně] provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému zjištění, než které učinil soud prvního stupně“. K této dílčí (procesní) otázce tak lze uzavřít, že odvolací soud byl i ve světle kasačního rozsudku Nejvyššího soudu oprávněn (či spíše povinen) zopakovat dokazování a upřesnit skutková zjištění soudu prvního stupně za účelem náležitého posouzení formy protiprávního jednání dovolatelky a od ustálené judikatury dovolacího soudu se zvoleným procesním postupem nikterak neodchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014). 8. Dovolání je pak ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. zjevně nedůvodné v rozsahu, v němž dovolatelka dovozuje porušení práva na účinné vyšetřování, neboť pomíjí obsah uvedeného práva, na nějž v dané věci zcela nepřípadně odkazuje. Právo na účinné vyšetřování je totiž vlastní trestnímu řízení, a navíc nesvědčí subjektu, proti němuž se trestní řízení vede, nýbrž jde o institut chránící výlučně zájmy poškozeného. Je dovozováno, že s právem na život jsou spojeny pozitivní závazky veřejné moci. Jedním z nich je i povinnost provést účinné vyšetřování, je-li (poškozeným) vzneseno hájitelné tvrzení o porušení práva na život. Právo na účinné vyšetřování (byť není v České republice uspokojivě kodifikováno) bylo v judikatuře Ústavního soudu dovozeno v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva [dále jen „ESLP“; viz např. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, bod 34 a násl., nebo nález 18 ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1376/, bod 32 a násl., a rozhodnutí ESLP v nich citovaná]. Účelem účinného vyšetřování je, aby příslušné orgány identifikovaly příčiny tvrzeného porušení práva (poškozeného), a pokud je to nutné, přivedly viníky k odpovědnosti