30 Cdo 1806/2005 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1806/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 10. 2005 Spisová značka:30 Cdo 1806/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1806.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1806/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 30/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 172/2004-92, t a k t o : I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 172/2004-92, k odvolání žalobce podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2003, č.j. 37 C 30/2002 – 72, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) částku 2,000.000,- Kč, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v postupu Policie ČR, když dne 8. ledna 1994 nadporučík policie V. Z. umožnil manželce žalobce násilné otevření bytu (žalobce). U tohoto bytu žalobce předtím vyměnil zámek, neboť zjistil a policii ohlásil ztrátu věcí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany policisty nedošlo k protiprávnímu jednání, takže nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud poukázal mimo jiné na zjištění z policejního záznamu Policie ČR, Obvodní oddělení J. ze dne 8. ledna 1994, č.j. ORSM – 1/JI-Tč-94, že policista npor. Z. na žádost manželky žalobce E. K., trvale bytem na shodné adrese jako žalobce, asistoval při otevírání hlavních dveří bytu, v němž se žalobce v té době zdržoval, když před uvedeným datem žalobce u dveří vyměnil zámek. Nešlo o jednání v rozporu s ustanovením § 21 zákona č. 283/1991 Sb., o Polici České republiky, ve znění dalších předpisů. Popsaným jednáním policisty tak nedošlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, takže není dána ani odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 o.z. Toto rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobce dne 12. listopadu 2004, přičemž právní moci nabylo téhož dne. Uvedený rozsudek odvolacího soudu žalobce dne 27. prosince 2004 napadl osobně sepsaným dovoláním, které bylo doplněno podáním jeho zástupce ze dne 28. dubna 2005. Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolání podává z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má zato, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že žalovaná nejednala v rozporu se zákonem č. 283/1991 Sb. Podle dovolatele bylo v řízení prokázáno, že nadporučík Z. z titulu své funkce umožnil vstup do bytu žalobce po vylomení zámku vchodových dveří nikoliv jen paní E. K., ale i rodičům a dalším osobám, a to proti vůli žalobce, i když byl na tuto skutečnost žalobcem upozorněn. Poté ponechal tyto osoby v bytě a umožnil tak nedůvodnou demolici veškerého zařízení bytu. Poté došlo k výměně zámků u vchodových dveří bytu a žalobci tak byl po určitou dobu znemožněn vstup do bytu. Takovéto jednání není v souladu s uvedeným předpisem. Bylo zasaženo do osobnostních práv žalobce chráněných Listinou základních práv a svobod (Čl. 11 a 12). Žalobci vznikla značná nemajetková újma. Byly proto splněny předpoklady přiznání požadované náhrady nemajetkové újmy. Kromě toho dovolatel poukazuje na to, že předmětný byt byl bytem služebním, jehož nájemcem byl pouze žalobce. Ve smyslu ustanovení § 709 o.z. společný nájem bytu manželů K. v uvedené době neexistoval. Kromě toho paní K. tehdy v bytě nebydlela, neboť se žalobcem již trvale nežila. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se jen velmi stručně písemně vyjádřila žalovaná. Navrhla (pro případ, že dovolání nebude odmítnuto) jeho zamítnutí, neboť napadené rozhodnutí považuje za správné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu - jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není. Jak již bylo uvedeno, dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení). Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i značně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Proto občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10,