30 Cdo 1850/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1850/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 4. 2007 Spisová značka:30 Cdo 1850/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1850.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1850/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Bc. J. H.,  zastoupeného advokátem, proti žalované 1) Č. r. - M. v.,  a 2) Č.r. - M. o., zastoupené V.ú., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 1/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č.j. 1 Co 294/2005-64, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne  28. února 2006, č.j. 1 Co 294/2005-64, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2005, č.j. 34 C 1/2005-35, zamítl žalobu na určení, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších novel a že jeho evidence v materiálech StB je neoprávněná (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany odstranila z internetové verze seznamů publikovaných podle § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. informace o tom, že žalobce byl evidován jako tajný spolupracovník StB a tyto informace v případě opětovné publikace knižní formou nepublikovala (výrok II.). Žalobci uložil, aby nahradil státu náklady řízení ve výši 992,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Žalobce považuje za zásah do svých osobnostních práv jak vydání pozitivního lustračního osvědčení, tak publikaci na internetu, protože pokud podepsal písemný závazek k plnění úkolů Vojenské kontrarozvědky po dobu základní vojenské služby, jednalo se o vynucený závazek na základě vyhrožování a nátlaku ze strany podplukovníka Z., příslušníka VKR. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl evidován v rámci svazku A - 47602 jako tajný spolupracovník StB – VKR s krycím označením J. Spis obsahuje všechny náležitosti, které v době vázání žalobce do kategorie agent měly být splněny, podle tehdy platných interních předpisů pro platné vázání osoby jako tajného spolupracovníka StB - VKR. Obsahuje memorandum (životopis), návrh na získání ke spolupráci, zprávu o získání ke spolupráci a slib o spolupráci sepsaný vlastnoručně žalobcem. Ve slibu je uvedeno, že bude spolupracovat dobrovolně a tajně s VKR a pro účely spolupráce si volí krycí jméno J. Závěrečnou zprávu o spolupráci žalobce vypracoval svědek J. L., z níž vyplývá, že žalobce měl podat celkem 23 písemných zpráv. Svědek potvrdil tvrzení žalobce o tom, že pplk. Z. byl osobou, ze které měl každý na posádce strach, ví, že by mu nikdo nedokázal cokoliv odmítnout, choval se velmi autoritativně, nejen k vojákům základní vojenské služby, ale i ke kolegům z VKR, včetně svědka, který přebíral jeho agendu. Soud prvního stupně dovodil, že pokud byly splněny podmínky interních předpisů k platné evidenci do kategorie agent VKR, obě organizační složky České republiky, jak Ministerstvo vnitra, tak Ministerstvo obrany, postupovaly v souladu s právem, pokud vydaly pozitivní lustrační osvědčení dle zák. č. 451/1991 Sb. a publikovaly informace o evidenci žalobce jako agenta StB - VKR dle § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. Pokud žalobce namítal neplatnost vázání pro vynucení slibu spolupráce, soud prvního stupně dospěl k závěru, že na daný vztah nelze aplikovat ustanovení o neplatnosti úkonu podle občanského zákoníku. Protože se nejednalo o občanskoprávní vztah, nelze označit úkon směřující ke slibu spolupráce za neplatný pro absenci svobody a vážnosti dle § 37 obč. zák., ve znění platném v době vázání žalobce.   K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a že jeho evidence v materiálech StB je neoprávněná (výrok I. odst. 1). Žalované zastoupené Ministerstvem obrany uložil povinnost odstranit z internetové verze seznamů Ministerstva obrany publikovaných dle § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. informace o tom, že žalobce byl evidován jako tajný spolupracovník StB a tyto informace nepublikovat v případě opětovné publikace knižní formou (výrok I. odst. 2). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.425,- Kč (výrok II.), náklady odvolacího řízení ve výši 8.575,- Kč (výrok IV.), povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 992,- Kč na účet Městského soudu v Praze (výrok III.) a náklady řízení státu ve výši 600,- Kč na účet Vrchního soudu v Praze (výrok V.), a to vše každé organizační složce jednou polovinou. Odvolací soud vycházel z úvahy, že pro posouzení oprávněnosti evidence osoby v materiálech bývalé StB je rozhodující, zda k jejímu zaevidování došlo v souladu s tehdy platnými interními předpisy právního předchůdce žalované. V tomto směru se ztotožnil se soudem prvního stupně, který správně přihlížel k závazku ke spolupráci, který byl založen v osobním svazku vedeném na žalobce a v němž se zavázal „spolupracovat s VKR.“ Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dovozuje, že pro posouzení oprávněnosti evidence je třeba přihlížet nejen k němu, ale rovněž i k okolnostem, za nichž k závazku ke spolupráci došlo. V tomto směru odkázal na konstantní judikaturu odvolacího soudu i Nejvyššího soudu (Cdon 46/95). Z tohoto hlediska dovodil, že podepsaným závazkem se totiž podepisující osoba zavazovala zejména plnit uložené úkoly, prozradit spolupráci, používat krycí jméno. Slibem o spolupráci tak na sebe přebírala povinnosti, z jejichž neplnění pro ní mohly vzejít důsledky i s případnými sankcemi, konkrétně třeba v případě porušení prvku utajení. Převzetí závazku je proto třeba považovat za právní skutečnost, bez níž by nevznikla spolupráce v rozsahu závazku osoby podepisující závazek. Pokud tedy žalobce namítal, že jeho závazek ke spolupráci nebyl dobrovolný, že byl učiněn pod nátlakem z vynucení, bylo třeba se zabývat i touto okolností. Odvolací soud provedl důkaz výpovědí žalobce jako účastníka řízení (vzhledem k tomu, že důkaz byl navrhován v žalobě) a opakoval důkaz výpovědí svědka J. L. Po provedení uvedeného dokazování odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel z odchylně zjištěného skutkového stavu. Vzal za prokázáno, že žalobce závazek ke spolupráci s VKR a slib mlčenlivosti podepsal, avšak že tak učinil ve strachu a pod nátlakem, což jsou okolnosti vylučující oprávněnost evidence žalobce. Vzhledem k tomu potom odvolací soud nepovažoval závazek žalobce ke spolupráci s VKR za opravňující k evidenci žalobce jako osoby, která je uvedena v § 3 odst. 1 písm. c) zák. č. 279/1992 Sb. Evidenci žalobce proto posoudil jako neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Odvolací soud dovodil, že přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu jsou jak určení neoprávněnosti evidence, tak i uložení povinnosti k odstranění jména žalobce z internetových stránek žalované.       Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zastoupení obou organizačních složek   dovolání. Žalovaná zastoupená Ministerstvem obrany výslovně napadá i výroky II. až V. o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení organizační složce Ministerstva obrany. Žalovaná zastoupená Ministerstvem vnitra přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že výsledek hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem je v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. Soud především nepřikládá dostatečnou důkazní hodnotu vlastnoručně podepsanému závazku ke spolupráci s VKR a slibu mlčenlivosti, kteréžto úkony ani sám žalobce nezpochybňuje. Naopak odvolací soud přikládá tvrzení žalobce o strachu a nátlaku neodpovídající význam, když podle názoru žalovaného má soud hodnotit oprávněnost či neoprávněnost evidence žalobce ve složkách StB. Pokud jde o výpověď svědka L., ze které odvolací soud zejména vychází, svědek vypovídal k osobě velitele pplk. Z. pouze v obecné rovině, nikoliv v přímé souvislosti se žalobcem. Žalovaná dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že pro posouzení oprávněnosti evidence je právně významné vzít v úvahu nejen závěr, že byly splněny všechny podmínky interních předpisů