30 Cdo 2017/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2017/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 10. 2013 Spisová značka:30 Cdo 2017/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2017.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Držba Neplatnost právního úkonu Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 130 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2017/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) L. B., 2) S. B., zastoupeným JUDr. Hanou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 132, 3) O. V., zastoupenému JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, 4) T. J., a 5) Š. J., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Bydžovským, advokátem se sídlem v Tachově, Nádražní 779, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 17 C 378/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 13. března 2013, č. j. 12 Co 25/2013-639, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni, ze dne 13. března 2013, č.j. 12 Co 25/2013-639, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Chebu (dále již „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 27. září 2012, č. j. 17 C 378/2006-605, zamítl žalobu na určení vlastnictví v části, „kterou se žalobce domáhal určení,, že je spoluvlastníkem ve výši jedné poloviny nemovitostí, a to domu č.p.146 na stavební parcele č. 713, pozemku par. č.713 o výměře 218 m2, pozemku par. č. 530/7 o výměře 369 m2, pozemku par. č. 530/10 o výměře 228 m2,a to dílu 1 o výměře 186 m2 a dílu 2 o výměře 42 m2 v kat. území a obci V. H. ve vztahu k žalovaným 4) a 5), spoluvlastníkem ve výši jedné poloviny nemovitostí, a to pozemku par. č. 3155/2 o výměře 473 m2 v kat. území a obci S. V. u M. L., vlastníkem nemovitostí, a to domu č.p. 30 na stavební parcele č. 187/2 o výměře, pozemku parc. č.187/2 o výměře 635 m2, pozemku par. č. 4718/2 o výměře 383 m2 v kat. území a obci S. V. u pozemku parc. č.187/2 o výměře 635 m2 M. L. a vlastníkem pozemku par. č. 3554/4 o výměře 1982 m2 v kat. území a obci S. V. u M. L. ve vztahu k žalovanému 3)“ [výrok I.], a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení [výrok II. a III.]. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že původní žalovaný F. B. společně s druhou žalovanou nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále již „BSM“) v rozsudečném výroku uvedené nemovitosti, a to spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny nemovitostí - domu č.p.146 na stavební parcele č. 713, pozemku par. č. 713 o výměře 218 m2, pozemku par. č. 530/7 o výměře 369 m2, pozemku par. č. 530/10 o výměře 228 m2, a to dílu 1 o výměře 186 m2 a dílu 2 o výměře 42 m2 v katastrálním území a obci V. H. ve vztahu k žalovaným 4) a 5), na základě kupní smlouvy ze dne 5. června 1997, od prodávající N. M.. Na základě dohody o vypořádání zaniklého BSM ze dne 5. června 1997 se stala výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí žalovaná 2) v souladu s následným zápisem v katastru nemovitostí. Mezi tím došlo rozhodnutím Krajského státního zástupce v Plzni ze dne 1. února 1995, sp. zn. 2 KVZ 11/95, k zajištění celého majetku F. B. a následně i k propadnutí jeho majetku. Bez ohledu na uvedené rozhodnutí žalovaná 2) tyto nemovitosti převedla darovací smlouvou ze dne 27. července 2005 na svoji dceru N. Š., která následně uvedené nemovitosti prodala dne 21. ledna 2008 žalovaným 4) a 5). Za týchž okolností došlo i k prodeji kupní smlouvou ze dne 7. září 2004 v rozsudečném výroku dále uvedených nemovitostí, a to spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny nemovitostí – pozemku par. č. 3155/2 o výměře 473 m2 v kat. území a obci S. V. u M. L., a vlastnictví domu č.p. 30 na stavební parcele č. 187/2 o výměře 635 m2, pozemku parc. č.187/2 o výměře 635 m2 a pozemku par. č. 4718/2 o výměře 383 m2, v kat. území a obci S. V. u M. L. a vlastnictví pozemku par. č. 3554 o výměře 1982 m2 v kat. území a obci S. V. u M. L., žalovanému 3). Soud prvního stupně dovodil, že převod předmětného majetku na základě dohody o vypořádání zaniklého BSM F. B. a žalované 2) S. B. ze dne 5. června 1997, je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem dle ustanovení § 39 obč. zák., neboť k uvedenému převodu došlo v rozporu s rozhodnutím orgánů činných v trestním, které zajistily majetek F. B. a ohledně kterého následně bylo také vysloveno jeho propadnutí. S odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, soud prvního soudu vycházel ze závěru, že otázku platnosti nabytí předmětného majetku žalovanými 3), 4) a 5) je třeba hodnotit na základě posouzení jejich dobré víry. Na základě závěru, že jmenovaní při koupi předmětných nemovitostí byli v dobré víře, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. III.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že upřednostnil – s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 - zásadu dobré víry oproti zásadě ochrany vlastnictví původního vlastníka, byť dospěl k závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu převodu nemovitostí od nevlastníka. Odvolací soud nezohlednil skutečnost, že Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) po vydání citovaného nálezu Ústavního soudu, zaujal zcela odlišné právní závěry, a potvrdil tak svou dosavadní judikaturu o nemožnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka, nejde-li o zákonem předvídané situace jako je např. vydržení, nabytí vlastnictví od nepravého dědice apod. Dovolatel poté odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, 31 Odo 1424/2006 (R 56/2010), 29 Cdo 2015/2011, 30 Cdo 1587/2011. Dovolatel současně namítal i procesní pochybení soudu prvního stupně, týkající se nesprávného zjištění skutkového stavu. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní 4) a 5) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem. Zdůraznili, že „v moderním občanském zákoníku, což je nyní v platném z . č. 89/2012 Sb., platí obecná zásada, která zakotvuje právní ochranu nabyvatele práva jsoucího v dobré víře. V tomto směru se rozhodovací praxe soudu vrátila k principům zastávaných již za platnosti obecného zákoníku občanského (viz cís. patent z 1. 6. 1811, č. 946 Sb. z. s., ve znění novel.)“. Dále poukázali, že při právním posouzení otázky řešené odvolacím soudem by se mělo přihlédnout rovněž k právní úpravě vyspělých evropských států např. Německa, Rakouska, Holandska a dalších). Žalovaní 4) a 5) závěrem navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání proti napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění občanského soudního řádu účinném od 1. ledna 2013. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je opodstatněné. Při posuzování dovolacího důvodu vychází dovolací soud z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska zákonných podmínek přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. (jediný způsobilý) dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a to v závěrech odvolacího soudu o tom, že při absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem se uplatní princip nabytí vlastnického práva v dobré víře s tím, že napadené rozhodnutí závisí na v