30 Cdo 206/2015 – Nejvyšší soud

30 Cdo 206/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Mgr. E. V., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 25, proti žalovaným 1) E. B., 2) J. N., zastoupeným Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, za účasti REUNION-CT s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3097/37, identifikační číslo osoby 250 42 777, vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 736/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2004-324, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2014-324, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Mostě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2008, č. j. 12 C 736/2004-89, zamítl žalobu „na určení, že žalobce je vlastníkem domu čp. v obci a katastrálním území H., jeho součástí a příslušenství spolu se stavební parcelou č. 41 a zahradami č. a (dále již „předmětné nemovitosti“)“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 24. října 2001 uzavřeli účastníci tohoto řízení, resp. žalobce a nynější vedlejší účastnice na straně žalovaných, a podle které žalobce prodal předmětné nemovitosti nynější vedlejší účastnici za kupní cenu 650.000,- Kč, není neplatná, nepředstavuje simulovaný ani disimulovaný právní úkon. Soud prvního stupně ani neshledal, že by smlouva byla postižena (relativní) neplatností ve smyslu § 49a obč. zák. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2009, č. j. 9 Co 606/2008-115, odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a uložil žalobci povinnost, aby nahradil žalované na nákladech odvolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1295/2011, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem ke kasaci rozhodnutí byla okolnost, že rozsudek odvolacího soudu byl postaven na vzájemně si odporujících dílčích skutkových závěrech, z nichž nebylo možné přistoupit k právnímu posouzení věci. Odvolací soud poté co rozhodnutím připustil, aby na místo žalované společnosti REUNION-CZ, s. r. o., se sídlem shora, vstoupili nynější žalovaní, usnesením ze dne 1. března 2012, č. j. 9 Co 606/2008-187, zrušil shora cit. rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním (ve stručnosti shrnuto), že s ohledem na právní názor dovolacího soudu v kasačním rozhodnutí a nové skutečnosti nastalé v odvolacím řízení, je zapotřebí se zabývat novými tvrzeními žalovaných a vedlejší účastnice, že předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře a že nemovitosti vydrželi. Soud prvního stupně v dalším svém rozsudku ze dne 20. května 2013, č. j. 12 C 736/2004-243, opět zamítl předmětnou určovací žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaní koupili předmětné nemovitosti sice v dobré víře, ale od nevlastníka. Za této situace soud prvního stupně při právním posouzení věci odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11. Zdůraznil, že možnost nabytí vlastnického práva od nevlastníka následně připustil i Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/11, nebo ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, s odůvodněním, že: „nepřiznání ochrany dobré víry žalovaných by vůči nim bylo hrubě nespravedlivé, a to měrou převažující zájem na ochraně principu nemo plus iuris ad alium trasnfere potest quam ipse habet svědčícího žalobci. Protože, jak z podstaty věci vyplývá, nebylo možné najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum principu – nezbylo, než při konečném rozhodnutí na jeho působení zcela rezignovat.“ V závěru odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanými. S ohledem na popisované právně významné okolnosti pak uzavřel, že „žalovaní kupní smlouvou ze dne 1. 4. 2010 nemovitosti nabyli do svého vlastnictví, a i kdyby tomu tak nebylo, nabyli je do svého vlastnictví uplynutím desetileté vydržecí lhůty počítané od 1. 11. 2001.“ K dalšímu odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2014-324, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. října 2001 ve smyslu § 39 obč. zák., protože byla ujednáním o propadné zástavě a vlastnické právo na vedlejšího účastníka na jejím základě přijít nemohlo. Neztotožnil se však – s odkazem na právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014 - se závěrem soudu prvního stupně o vydržení vlastnického práva žalovaných k uvedeným nemovitostem. Dále se odvolací soud zabýval otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě dobré víry žalovaných v zápis v katastru nemovitostí (nabytí nemovitosti od nevlastníka). Za tím účelem bylo již soudem prvního stupně provedeno obsáhlé dokazování a s odkazem na cit. judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu nalézací soud dospěl k závěru, že je třeba dát přednost možnosti nabytí věci od nevlastníka. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud zdůraznil, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu k předmětné problematice stojící na stanovisku, že nelze nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Naproti tomu stojí judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/2012), kde bylo judikováno, že je možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. Současně platný nový občanský zákoník vychází z toho, že není možné připustit, aby ten, kdo jednal v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu, byl ve své důvěře zklamán. Zakotvení zásady materiální publicity ve vztahu k nabývání nemovitostí je zdůrazněno v ustanovení § 984 o. z., které výslovně uvádí, že osobě, která nabyla vlastnické právo za úplatu v dobré víře od osoby zapsané ve veřejném seznamu jako osoba oprávněná, svědčí zapsaný stav ve veřejném seznamu v její prospěch. Podle odvolacího soudu nová právní úprava tak řeší dosud ne zcela jednoznačnou judikaturu, zda je možné nabýt vlastnické právo k nemovitostem od neoprávněného nevlastníka. S ohledem na tento vývoj právní úpravy i na skutečnost, že je třeba především respektovat rozhodnutí Ústavního soudu, se odvolací soud přiklonil k posouzení učiněném soudem prvního stupně a uzavřel, že v daném případě žalovaní nabyli v dobré víře vlastnictví k nemovitostem, i když je nabyli od nevlastníka. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů se v této věci nevypořádaly správně s kolizí principů dobré víry nabyvatelů a ochrany vlastnického práva původního vlastníka, když zcela přehlédly okolnosti svědčící ve prospěch principu ochrany vlastnického práva. Soudy se rovněž nevypořádaly s právní argumentací dovolatele stran jeho odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011, podle něhož je-li smlouva o převodu nemovitosti uzavřená mezi prodávajícím a kupujícím absolutně neplatná, nemohl se kupující stát vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je ani převést do vlastnictví dalšího subjektu. Kromě toho je dovolatel přesvědčen, že existence dobré víry na straně žalovaných při nabývání nemovitostí nebyla v řízení prokázána. Dovolatel dále poukazuje na procesní pochybení, jež zatěžuje prvoinstanční řízení ohledně výslechu svědkyně S. Brojí také do nákladového výroku. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém písemném vyjádření odmítli uplatněnou dovolací argumentaci a navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s.