30 Cdo 206/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 206/2015 citace  Název judikátu:Právní posouzení při nabytí nemovitosti od nevlastníka Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 5. 2015 Spisová značka:30 Cdo 206/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.206.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Převod nemovitostí Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 7. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 206/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Mgr. E. V., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 25, proti žalovaným 1) E. B., 2) J. N., zastoupeným Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, za účasti REUNION-CT s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3097/37, identifikační číslo osoby 250 42 777, vedlejší účastnice na straně žalovaných, zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 736/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2004-324, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2014-324, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Mostě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2008, č. j. 12 C 736/2004-89, zamítl žalobu „na určení, že žalobce je vlastníkem domu čp. v obci a katastrálním území H., jeho součástí a příslušenství spolu se stavební parcelou č. 41 a zahradami č. a (dále již „předmětné nemovitosti“)“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou dne 24. října 2001 uzavřeli účastníci tohoto řízení, resp. žalobce a nynější vedlejší účastnice na straně žalovaných, a podle které žalobce prodal předmětné nemovitosti nynější vedlejší účastnici za kupní cenu 650.000,- Kč, není neplatná, nepředstavuje simulovaný ani disimulovaný právní úkon. Soud prvního stupně ani neshledal, že by smlouva byla postižena (relativní) neplatností ve smyslu § 49a obč. zák. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2009, č. j. 9 Co 606/2008-115, odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a uložil žalobci povinnost, aby nahradil žalované na nákladech odvolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 1295/2011, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem ke kasaci rozhodnutí byla okolnost, že rozsudek odvolacího soudu byl postaven na vzájemně si odporujících dílčích skutkových závěrech, z nichž nebylo možné přistoupit k právnímu posouzení věci. Odvolací soud poté co rozhodnutím připustil, aby na místo žalované společnosti REUNION-CZ, s. r. o., se sídlem shora, vstoupili nynější žalovaní, usnesením ze dne 1. března 2012, č. j. 9 Co 606/2008-187, zrušil shora cit. rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním (ve stručnosti shrnuto), že s ohledem na právní názor dovolacího soudu v kasačním rozhodnutí a nové skutečnosti nastalé v odvolacím řízení, je zapotřebí se zabývat novými tvrzeními žalovaných a vedlejší účastnice, že předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře a že nemovitosti vydrželi. Soud prvního stupně v dalším svém rozsudku ze dne 20. května 2013, č. j. 12 C 736/2004-243, opět zamítl předmětnou určovací žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaní koupili předmětné nemovitosti sice v dobré víře, ale od nevlastníka. Za této situace soud prvního stupně při právním posouzení věci odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11. Zdůraznil, že možnost nabytí vlastnického práva od nevlastníka následně připustil i Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/11, nebo ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, s odůvodněním, že: „nepřiznání ochrany dobré víry žalovaných by vůči nim bylo hrubě nespravedlivé, a to měrou převažující zájem na ochraně principu nemo plus iuris ad alium trasnfere potest quam ipse habet svědčícího žalobci. Protože, jak z podstaty věci vyplývá, nebylo možné najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum principu – nezbylo, než při konečném rozhodnutí na jeho působení zcela rezignovat.“ V závěru odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně zabýval otázkou vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanými. S ohledem na popisované právně významné okolnosti pak uzavřel, že „žalovaní kupní smlouvou ze dne 1. 4. 2010 nemovitosti nabyli do svého vlastnictví, a i kdyby tomu tak nebylo, nabyli je do svého vlastnictví uplynutím desetileté vydržecí lhůty počítané od 1. 11. 2001.“ K dalšímu odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 9 Co 144/2014-324, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. října 2001 ve smyslu § 39 obč. zák., protože byla ujednáním o propadné zástavě a vlastnické právo na vedlejšího účastníka na jejím základě přijít nemohlo. Neztotožnil se však – s odkazem na právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014 - se závěrem soudu prvního stupně o vydržení vlastnického práva žalovaných k uvedeným nemovitostem. Dále se odvolací soud zabýval otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě dobré víry žalovaných v zápis v katastru nemovitostí (nabytí nemovitosti od nevlastníka). Za tím účelem bylo již soudem prvního stupně provedeno obsáhlé dokazování a s odkazem na cit. judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu nalézací soud dospěl k závěru, že je třeba dát přednost možnosti nabytí věci od nevlastníka. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud zdůraznil, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu k předmětné problematice stojící na stanovisku, že nelze nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Naproti tomu stojí judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 2219/2012), kde bylo judikováno, že je možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí. Současně platný nový občanský zákoník vychází z toho, že není možné připustit, aby ten, kdo jednal v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu, byl ve své důvěře zklamán. Zakotvení zásady materiální publicity ve vztahu k nabývání nemovitostí je zdůrazněno v ustanovení § 984 o. z., které výslovně uvádí, že osobě, která nabyla vlastnické právo za úplatu v dobré víře od osoby zapsané ve veřejném seznamu jako osoba oprávněná, svědčí zapsaný stav ve veřejném seznamu v její prospěch. Podle odvolacího soudu nová právní úprava tak řeší dosud ne zcela jednoznačnou judikaturu, zda je možné nabýt vlastnické právo k nemovitostem od neoprávněného nevlastníka. S ohledem na tento vývoj právní úpravy i na skutečnost, že je třeba především respektovat rozhodnutí Ústavního soudu, se odvolací soud přiklonil k posouzení učiněném soudem prvního stupně a uzavřel, že v daném případě žalovaní nabyli v dobré víře vlastnictví k nemovitostem, i když je nabyli od nevlastníka. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů se v této věci nevypořádaly správně s kolizí principů dobré víry nabyvatelů a ochrany vlastnického práva původního vlastníka, když zcela přehlédly okolnosti svědčící ve prospěch principu ochrany vlastnického práva. Soudy se rovněž nevypořádaly s právní argumentací dovolatele stran jeho odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10, nebo na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011, podle něhož je-li smlouva o převodu nemovitosti uzavřená mezi prodávajícím a kupujícím