30 Cdo 2191/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2191/2025-503 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. F., zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o odškodnění nemajetkové újmy a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 19/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2025, č. j. 13 Co 472/2024-463, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 1 373 199,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 27. 1. 2024 do zaplacení jako náhrady majetkové i nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 155/2018, které skončilo zproštěním obžaloby (dále jen „posuzované trestní stíhání“ nebo „posuzované trestní řízení“). Žalobce se domáhal jednak částky 273 199,85 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody představující náklady na obhajobu, dále částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku posuzovaného trestního stíhání a částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy z nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 47 C 19/2024-423, řízení co do částky 255 775,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 537,50 Kč od 27. 1. 2024 do 12. 2. 2024 zastavil (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 245 775 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 27. 1. 2024 do zaplacení a dále úrok (správně má být uvedeno „úrok z prodlení“; poznámka Nejvyššího soudu) ve výši 14,75 % ročně z částky 251 238,35 Kč od 27. 1. 2024 do 12. 2. 2024 (výrok II). Žalobu ohledně zaplacení částky 871 649 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení částku 65 331 Kč (výrok IV). 3. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 4. 2025, č. j. 13 Co 472/2024-463, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu zamítl také co do částky 44 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 27. 1. 2024 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 14,75% ročně za den 27. 1. 2024 z částek 1 150 Kč, 251 238,35 Kč a 200 000 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ohledně částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně od 28. 1. 2024 do zaplacení potvrdil, a ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 28. 1. 2024 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 45 589 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti zamítnutí žaloby co do zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a co do zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, tedy proti výroku I ohledně změny výroku I rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby co do částky 44 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 27. 1. 2024 do zaplacení a dále ohledně potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 855 375 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 27. 1. 2024 do zaplacení. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka zhodnocení přiměřenosti délky posuzovaného trestního řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se podrobně zabýval jednotlivými kritérii dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), která hodnotil dle konkrétních okolností případu a na základě jejich posouzení uzavřel, že délka posuzovaného trestního řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Svým právním posouzením se pak odvolacísoud nemohl odchýlit od žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1294/2018, neboť tímto rozsudkem nebyl nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vůbec řešen (předmětem řízení byla jen náhrada škody spočívající v nákladech na obhajobu a dále zadostiučinění za vedení trestního stíhání, které nevyústilo v odsouzení poškozeného) a ačkoliv ze skutkových zjištění v tomto rozsudku uvedených skutečně vyplývá, že byl poškozený (a to dobrovolně státem, nikoliv na základě rozhodnutí soudu) odškodněn za délku trestního stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví při dopravní nehodě trvajícího 4 roky a 8 měsíců, tato skutečnost neznamená, že by muselo být nepřiměřeně dlouhé i posuzované trestní stíhání trvající o něco déle, neboť dle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a Odpšk mohla být pokládána za přiměřenou, ale je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem každého individuálního případu. 6. Odvolací soud se dále nemohl svým právním posouzením kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného odchýlit ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného pod č. 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, podle něhož při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z těch samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení s tím, že se nejedná o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Z výše uvedeného totiž nijak nevyplývá žalobcem prosazovaný závěr, že ke zvýšenému významu trestního řízení lze přihlížet jak při posuzování odškodnění újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání, tak při odškodnění újmy z trestního stíhání, které nevyústilo v odsouzení poškozeného, a že pokud soud nepřihlédne v hodnocení nepřiměřené délky řízení k významu řízení pro žalobce, je povinen k délce řízení přihlédnout při určení náhrady nemajetkové újmy za samotné nezákonné trestní stíhání, neboť takovými otázkami (vztahem těchto dvou odlišných typů nároků) se dané rozhodnutí vůbec nezabývalo. Navíc postup odvolacího soudu (a rovněž soudu prvního stupně), jenž vycházel ze standardního, nikoliv typově zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce, a to z důvodu souběžného uplatnění nároku na zadostiučinění i za vedení samotného trestního řízení, které nevyústilo v odsouzení žalobce, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). 7. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení pak odvolací soud podrobně a v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu rozebral, z jakého důvodu považuje posuzované řízení za přiměřeně dlouhé, a to na podkladě posouzení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk včetně jeho (od soudu prvního stupně odlišného) závěru, že k žádnému pochybení ve formě průtahu na straně soudu nedošlo, a to ani v době mezi prosincem 2019 a květnem 2021, kdy jednak probíhala epidemie koronaviru a navíc bylo toto období vyplněno snahou soudu jednání konat, jak se podává ze skutkových zjištění uvedených v odstavcích 22 a 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, což byl základ