30 Cdo 2228/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2228/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 8. 2023 Spisová značka:30 Cdo 2228/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2228.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Náhrada škody Vázanost rozhodnutím soudu Dotčené předpisy:§ 12 odst. 1 písm. a) předpisu č. 82/1998 Sb. § 8 předpisu č. 82/1998 Sb. § 13 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 11. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3043/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2228/2023-124 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobce O. B., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu újmy způsobené při výkonu veřejné moci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 558/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, č. j. 17 Co 370/2022-98, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 142 500 Kč a ušlého zisku v částce 16 150 Kč. Uplatněné nároky požadoval z titulu nezákonného rozhodnutí – evropského zatýkacího rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 10 T 18/2007 (dále též „evropský zatýkací rozkaz“ či „EZR“), na jehož základě byl zadržen polskými orgány a omezen na svobodě v Polské republice po dobu celkem 95 dnů, konkrétně od 12. 10. 2020 do 30. 12. 2020 a následně v České republice od 30. 12. 2020 do 14. 1. 2021. Újmu vyčíslil na 1 500 Kč a ušlý zisk na 170 Kč za každý den, kdy byl omezen na svobodě. Zadržen byl z důvodu záměny s jinou osobou, a to s odsouzeným vrahem A. L. Jeho pravá totožnost byla prokázána až v průběhu omezení osobní svobody prostřednictvím provedeného testu DNA. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 39 C 558/2021-51, rozhodl výrokem I tak, že se žaloba na zaplacení částky 142 500 Kč s příslušenstvím zamítá, dále výrokem II rozhodl tak, že se zamítá rovněž žaloba na zaplacení částky 16 150 Kč s příslušenstvím, a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že se v případě evropského zatýkacího rozkazu nejednalo o nezákonné rozhodnutí. Evropský zatýkací rozkaz nebyl zrušen ani změněn, je tedy stále „platným rozhodnutím“. Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 16 150 Kč jako náhrady za ušlý zisk soud prvního stupně uvedl, že nebyly naplněny všechny předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, když jistě nebyla splněna podmínka „zavinění žalované“, a to ani ve formě nedbalosti, neboť žalované nelze klást za vinu, že polské orgány žalobce nesprávně ztotožnily s A. L. Vzhledem k tomu, že podmínky k přiznání náhrady škody musejí být splněny kumulativně, soud se již nezabýval argumentací ohledně ne/splnění dalších podmínek a nárok zamítl. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 17 Co 370/2022-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že přestože je odůvodnění soudu prvního stupně stručné, s jeho závěrem, že absentují podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy a ušlého zisku, lze souhlasit. Konstatoval, že A/ škoda, kterou žalobce uplatňuje nemohla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, ale ani nesprávným úředním postupem českých orgánů. Evropský zatýkací rozkaz není nezákonným rozhodnutím, nebyl vydán ani v důsledku porušení pravidel předepsaných právními normami ani opožděně. Naopak byl vydán v souladu s českým právním řádem, a i v souladu s předpisy Evropské unie. Dále odvolací soud zdůraznil, že B/ na záměně identity žalobce a A. L. se značnou měrou podílel sám žalobce, který svým jednáním prokazatelně umožnil panu L. použít opakovaně cestovní pasy vydané žalobci. Jednalo se dříve o pas č. XY a následně o cestovní doklad č. XY. Tento závěr se podle odvolacího soudu žalobci nepodařilo vyvrátit. Ve vztahu k nároku na ušlý zisk odvolací soud uvedl, že C/ částka, jíž se žalobce domáhal podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], se poskytuje paušální částkou ve výši 170 Kč v případě omezení osobní svobody, nikoliv však tehdy, pokud poškozenému zisk neušel. K prokázání ušlého zisku byla dodatečně doložena pracovní smlouva, kterou měl žalobce údajně podepsat v Litvě tentýž den, který byl zadržen na letišti ve Varšavě. Předloženou listinu měl odvolací soud za nevěrohodnou. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) včasným dovoláním, přičemž přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí ve věci samé závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které doposud dovolacím soudem nebyly vyřešeny. Neřešené otázky dovolatel vymezil následovně: 1) Představuje uvedení nesprávných údajů orgány činnými v trestním řízení (nesprávných údajů o totožnosti fyzické osoby, jejích údajných falešných totožností a údajně falešných dokladů vedoucích k záměně fyzických osob aj.) v evropském zatýkacím rozkazu nesprávný úřední postup? 2) Je nezbytnou podmínkou pro to, aby rozhodnutí bylo považováno za nezákonné, jeho formální zrušení pro nezákonnost, byť neexistuje opravný prostředek, na jehož základě by ke zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost mohlo dojít? 3) Může být evropský zatýkací rozkaz nezákonným rozhodnutím? Dále dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, podle kterého se za nesprávný úřední postup zakládající odpovědnost státu za újmu považují nejen tzv. průtahy v řízení, ale také jiné vady ve způsobu vedení řízení. Argumentoval, že EZR vykazuje taková specifika, na něž nelze bez dalšího aplikovat výklad právních předpisů užívaný v případě jiných individuálních právních aktů, jako jsou rozsudky a usnesení, proti nimž má účastník řízení opravný prostředek, a je proto potřeba postupovat per analogiam a že nepřipadá v úvahu, aby byl EZR zrušen či změněn pro nezákonnost, neboť k tomu české ani evropské právo neposkytuje žádný nástroj. Závěrem vyslovil názor, že nelze argumentovat tím, že evropský zatýkací rozkaz postihující dovolatele nebyl pro nezákonnost změněn či zrušen, pokud možnost změny či zrušení rozkazu vůbec neexistuje a dovolatel takový opravný prostředek vůbec neměl k dispozici. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku za omezení na svobodě není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění (se samostatným skutkovým a právním základem) nepřevyšujícím 50 000 Kč. Jak vyplývá z dovolání, žalobce svými otázkami zpochybňuje výlučně závěr odvolacího soudu pod bodem A/, že škoda, kterou