30 Cdo 2244/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2244/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2018 Spisová značka:30 Cdo 2244/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2244.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Vyšší soudní úředník Asistent soudce Řízení před soudem Řízení u odvolacího soudu Ustanovení zástupce Poplatky soudní Dotčené předpisy:§ 30 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 138 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 241a odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:17. 8. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2244/2016-260 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené Mgr. Janem Schýbalem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 94/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 165 760 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 EC 43/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2015, č. j. 17 Co 175/2015-206, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 25. 5. 2015, č. j. 17 Co 175/2015-206, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 16. 4. 2015, č. j. 22 EC 43/2012-197, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobkyni právní zástupce neustanovuje. Žalobkyně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání podanému proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 3. 2015, č. j. 17 Co 8/2015-162, kterým bylo (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2014, č. j. 22 EC 43/2012-137) rozhodnuto o požadovaném nároku žalobkyně ve výši 165 760 Kč, skládající se z částky 5 760 Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, z částky 60 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobkyni způsobena nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 349/2010-111, a dále z částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 210/2008. Usnesení odvolacího soudu (č. j. 17 Co 175/2015-206) napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Námitky žalobkyně, vyjadřující nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že v daném případě může o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů rozhodnout (v prvním stupni) asistent soudce, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3001/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 135/13, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3828/12, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3923/17). Na dalších žalobkyní vymezených otázkách [že si je žalobkyně sice vědoma, že se v daném případě nepoužije zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ale při postupu analogia legis a jazykového a komparativního výkladu je nutné porovnat § 35 odst. 8 s. ř. s. a § 30 odst. 1 o. s. ř. ohledně úpravy týkající se ustanovení zástupce, a také srovnat znění § 11 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, že s výše uvedeným souvisí zásada legitimního očekávání, a že je také otázkou, zda je asistent soudce schopen a oprávněn posoudit údajnou bezúčelnost a svévoli] rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý (primární) důvod, pro nějž odvolací soud žádosti žalobkyně nevyhověl a který se žalobkyni nepodařilo zpochybnit (tedy že o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce mohou rozhodovat asistenti soudce), nemůže žádný další dovolací důvod (porovnání příslušných ustanovení pro splnění předpokladů pro ustanovení zástupce) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016). Ani námitky žalobkyně, že při zjišťování jejích poměrů odůvodňujících ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení se soudem dostatečně spolupracovala, že soudu její majetkové poměry byly dostatečně známy, a že nesouhlasí se závěrem soudu, že již jen z důvodu nevyplnění formuláře (Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech) by bylo možné její žádost na ustanovení zástupce zamítnout, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť na nich své rozhodnutí odvolací soud nezaložil. Odvolací soud se totiž zabýval pouze otázkou (jakožto jedinou otázkou, kterou žalobkyně v odvolání uvedla), zdali mohou vyšší soudní úředníci, případně asistenti soudce, rozhodovat o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Žalobkyně tak výše uvedenými námitkami napadá závěry soudu prvního stupně, nikoliv závěry soudu odvolacího obsažené v napadeném rozhodnutí. Ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. však přípustnost dovolání může založit pouze právní otázka, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (tedy rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně) – k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3422/2013, ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1715/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3649/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1558/17. K obsahu dovolání a jeho doplnění, které žalobkyně sepsala sama, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241 o. s. ř., a v němž uvedla, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezila důvody dovolání, se nepřihlíží (§ 241a odst. 5 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, nebylo třeba rozhodovat o návrhu žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 5. 2018 JUDr. Pavel Simon předseda senátu