30 Cdo 2257/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2257/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2018 Spisová značka:30 Cdo 2257/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2257.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Daňové řízení Přípustnost dovolání Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 4. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2257/2017-116 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CEPLAST s. r. o., identifikační číslo osoby 25136526, se sídlem v Cerhovicích, Plzeňská 184, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 78/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 30 Co 370/2016-91, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 183 998 Kč a přiměřeného zadostiučinění ve výši 40 000 Kč. Žalobkyně svůj nárok odvozovala od provedené daňové kontroly zahájené dne 17. 5. 2010, která se zabývala mimo jiných daňových povinností žalobkyně správností přiznané a odvedené daně z přidané hodnoty za období říjen 2008. Dle tvrzení žalobkyně k předmětné kontrole nebyl žádný důvod za situace, kdy již byl znám výsledek daňového řízení vedeného s dodavatelem A. s. r. o., čímž důvod pochybností správce daně odpadl. Přesto však správce daně v kontrole pokračoval, ba dokonce vydal dne 6. 4. 2012 dodatečný platební výměr, jímž doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za předmětné období ve výši 187 910 Kč a současně stanovil též povinnost uhradit penále ve výši 37 582 Kč. Teprve rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 3. 6. 2013 bylo toto nesprávné prvoinstanční rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno. Celý tento proces si dle žalobkyně vyžádal náklady, zejména na zastoupení advokátem, přičemž tyto náklady byly účelně vynaloženy na nápravu vadného postupu správce daně a odstranění jeho nesprávných rozhodnutí. Z tohoto titulu žádala žalobkyně zaplacení částky 183 998 Kč v souvislosti s konkrétními 16 úkony právní pomoci, jež ve své žalobě popsala. V rámci odvolacího řízení se však žalobkyně domáhala toliko již jen zaplacení částky 76 000 Kč za 7 úkonů právní pomoci učiněných poté, co daňová kontrola měla být ukončena, tedy po výslechu svědka S. A. a návrhu žalobkyně. Dále žalobkyně uvedla, že důsledkem uvedeného postupu správce daně jí též vznikla nemajetková újma, neboť již sám fakt provádění daňové kontroly pro ni znamenal poškození pověsti, navíc jí podle průběhu daňového řízení hrozil značný doměrek a související penále. Žalobkyně tak žádala přiměřené zadostiučinění, a to v peněžité formě zaplacením částky 40 000 Kč odvozené od celkové délky daňového řízení (včetně provedené daňové kontroly). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) přiznal žalobkyni přiměřené zadostiučinění pouze v rozsahu konstatování, že délka daňového řízení o odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty vydanému Finančním úřadem v Hořovicích dne 6. 4. 2012 pod č. j. 29138/12/027972202766, představuje porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené době; ve zbývajícím rozsahu, tj. co do požadavku žalobkyně na přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě zaplacením částky 40 000 Kč s tam specifikovaným úrokem, žalobu zamítl (výrok I), žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 183 998 Kč s tam specifikovaným úrokem, zamítl (výrok II) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v posuzované věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, jež by mohlo eventuálně založit právo žalobkyně z odpovědnosti státu za škodu. Ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je podmínkou pro závěr o existenci nezákonného rozhodnutí vydání rozhodnutí, které nabylo právní moci a následně bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno na základě mimořádného opravného prostředku. Je-li rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, je předpokladem odpovědnosti jeho rušení či změna již na základě řádného opravného prostředku (§ 8 odst. 2 OdpŠk). Podle § 109 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“), nemá odvolání proti platebnímu výměru správce daně odkladný účinek. Obecně je tedy výměr vykonatelný bez ohledu na právní moc jakmile uplyne lhůta k plnění. V posuzovaném případě však byla lhůta k plnění podle § 143 odst. 5 DŘ stanovena v rozsahu 15 dnů ode dne právní moci dodatečného platebního výměru. Došlo tedy k tomu, že vykonatelnost výměru byla znovu navázána na jeho právní moc. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že předmětný výměr nespadá pod § 8 odst. 2 OdpŠk. Protože k jeho zrušení došlo již v rámci řádného opravného prostředku, nelze učinit závěr, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Správný je dle odvolacího soudu rovněž závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ani v rámci činnosti rozhodovací, neboť pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí. Takové nesprávnosti a vady však mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jestliže žalobkyně namítala, že správce daně pochybil, když nevycházel z výpovědi svědka, či závěrů daňové kontroly provedené u třetího subjektu, nebo že sám učinil odborné závěry bez přibrání znalce, jedná se právě o závěry plynoucí ze shromažďování, provádění či hodnocení důkazů, tedy o postup, který se přímo odrazí ve vydaném rozhodnutí a nemůže tak naplnit podmínku odpovědnosti spočívající v existenci nesprávného úředního postupu podle § 13 OdpŠk. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že v odvolacím řízení proti dodatečnému platebnímu výměru došlo k průtahům, když po dobu 5 měsíců (od doručení posledního podání žalobkyně dne 14. 5. 2012 do vydání rozhodnutí dne 3. 6. 2013) byl odvolací orgán bezdůvodně nečinný, a navzdory prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí, i tuto prodlouženou lhůtu o měsíc překročil. Zjištěná nečinnost odvolacího orgánu a překročení i prodloužené lhůty pro vyřízení odvolání tak dle jeho názoru odůvodňují závěr, že řízení jako celek trvalo nepřiměřeně dlouho, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem žalobkyně, že k průtahům došlo ještě před vydáním platebního výměru, když správce daně nevzal v úvahu výpověď svědka. Odvolací soud přitom poukázal, že daňová kontrola byla vedena ve vztahu k několika různým daním a k víceru zdaňovacím obdobím. I kdyby tak správce daně z důkazů dovodil jiné závěry, není možno uzavřít, že by daňovou kontrolu bylo lze ukončit dříve. Jednoznačným důvodem pro zrušení platebního výměru bylo doložení nové skutečnosti žalobkyní v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně nesprávně odvíjí vypočtenou odměnu právního zástupce (76 000 Kč za 7 úkonů právní služby,