30 Cdo 2302/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2302/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2025 Spisová značka:30 Cdo 2302/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.2302.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2302/2025-102 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně K. D., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 212 250 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 53/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 91 Co 398/2024-80, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala na žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 212 250 Kč, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 128/2016. V rámci předběžného projednání nároku uhradila žalovaná žalobkyni částku 87 750 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 37 C 53/2024-52, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 212 250 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 30 750 Kč; jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21 832 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I co do potvrzení zamítavého meritorního výroku I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 100 000 Kč včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 5. Otázka uvedená žalobkyní v dovolání týkající se výše přiměřeného zadostiučinění odpovídající ekonomické realitě České republiky a vlivu plynutí času na hodnotu poskytovaného zadostiučinění přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Možnost navýšení základní částky zadostiučinění posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud vyšel z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva a judikatury Nejvyššího soudu citované v napadeném rozsudku a souhlasil se soudem prvního stupně, že není důvodu k navýšení základní částky odškodnění s ohledem na ekonomický růst (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bod 78 a násl., v němž Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Žalobkyně svou argumentaci opírá o vývoj ekonomických poměrů (výši průměrné hrubé měsíční mzdy) v České republice, takový rámec však není referenčním rámcem pro přiznávání konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, resp. určení výše základní částky zadostiučinění. 6. Tento postoj dovolacího soudu je ve shodě rovněž s aktuální judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25). 7. Aplikovatelná na danou otázku pak nejsou žalobkyní citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, neboť se týkají zcela odlišných typů nároků řídících se odlišnou právní úpravou, u nichž se výše odškodnění stanovuje zcela jiným způsobem, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, který se věnuje náhradě za duševní útrapy spojené s úmrtím osoby blízké v důsledku pochybení zdravotnického zařízení, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, jenž se zabývá nárokem na náhradu škody na zdraví, konkrétně zvýšením náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění, utrpěné při dopravní nehodě, nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, který se zabývá nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením řízení, nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, jenž řeší nárok na náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění v důsledku újmy na zdraví z pracovního úrazu, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 2844/14, který řeší zásah do práva na soukromí způsobený smrtí blízké osoby v souvislosti s postupem lékařů non lege artis. 8. Rovněž námitka nutnosti použití „principu proporcionality“ při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení tak, že by obecné soudy měly mít povinnost porovnat výši přiměřeného zadostiučinění s výší přiměřených zadostiučinění přisouzených i v jiných případech (a to i těch, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv), přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, pokud takové srovnání neprovedl a přiměřené zadostiučinění určil dle pravidel formulovaných ve Stanovisku a na něj navazující judikatuře, která žádnou takovou povinnost srovnání (na rozdíl např. od zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které nevyústilo v odsouzení poškozeného) nestanovuje. Ačkoliv totiž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanoví obecný postup při určení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), vycházející z povinnosti provést srovnání s jinými případy odškodnění stejné újmy, a není-li takový případ, i jiné újmy, na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, které se řídí primárně § 31a odst. 3 OdpŠk, se nevztahuje (srov. rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021, či ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1849/2024). Z těchto důvodů se tedy nemohl odvolací soud odchýlit od žalobkyní citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, které se zabývají posouzením jiných nároků, jak již Nejvyšší soud vysvětlil v předcházejícím bodě. Přiléhavým není ani odkaz žalobkyně na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 7. 2015, Rutkowski a ostatní proti Polsku, č. 72287/10, 13927/11 a 46187/11, neboť ten státům ponechává jistou míru uvážení ohledně stanovení prostředku nápravy v případě nepřiměřené délky řízení tak, aby tento prostředek byl v souladu s právním systémem státu, jeho tradicemi a odpovídal životní úrovni v dotčené zemi. Uznal sice, že odvolávat se při stanovení výše přiznaného zadostiučinění na jiné typy nároků nemajetkových újem může být pro vnitrostátní soudy snazší, nicméně povinnost takto postupovat nestanovil. 9. Pokud pak žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, v závěru dovolání formulovala jako otázku i přesvědčení, že „jestliže má soud rozhodovat o tom, že jiný orgán veřejné moci způsobil žalobci újmu a že stát je povinen tuto újmu odčinit, je třeba dbát na to, aby nevznikaly pochyby o tom, že v takovém řízení jsou si oba účastníci skutečně rovni“ (poslední odstavec bodu IV dovolání), není z dov