30 Cdo 236/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 236/2025-437 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně CarTec Ostrava s.r.o., se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3246/1A, identifikační číslo 25913620, zastoupené JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem, sídlem v Praze 2, Italská 2581/67, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 232/2020, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 69 Co 220/2024-396, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna žalované zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 27 C 232/2020-298, zamítl žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 30 112 171,08 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náklady státu (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody v podobě ušlého zisku z nerealizovaných obchodů s mírně ojetými vozy BMW ve výši 59 728 922,12 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu žalované spočívajícího v nepřiměřené délce finanční kontroly prováděné správcem daně. Později žalobkyně změnila svá tvrzení tak, že tato škoda vznikla v souvislosti s řetězcem nesprávných úředních postupů žalované, a to porušením zásad rychlosti řízení, proporcionality, legitimního očekávání a legality, jakož i z odmítnutí vrátit žalobkyni nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za únor 2015 a únor až duben 2017. Dále se domáhala také náhrady ušlého zisku, a to ve výši 7 433 985,36 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí (platebního výměru) správce daně ze dne 13. 4. 2018, č. j. 44032/18/4232-22792-805723, vztahujícímu se k zadržování odpočtu DPH za období únor 2015, a ve výši 2 438 556,60 Kč z titulu nesprávného úředního postupu za opožděné vrácení nadměrného odpočtu za zdaňovací období únor až duben 2017. 4. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí potvrdil závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že ušlý zisk ve skutečnosti vzešel z rozhodnutí žalobkyně ukončit stávající model podnikání, které vycházelo ze svobodné vůle, která mohla být toliko ovlivněna probíhající daňovou kontrolou. Z dokazování vyplynulo, že k ukončení jejího modelu podnikání se žalobkyně rozhodla poté, co jí úředník žalované „mimo protokol“ v roce 2017 sdělil, že jí budou nadále zadržovány všechny další vratky DPH. Nebyla tedy dána příčinná souvislost mezi namítaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Kromě toho odvolací soud zdůraznil, že daňová kontrola je svým obsahem shromažďováním, prováděním a hodnocením důkazů, které teprve vedou k vydání (dodatečného) platebního výměru. Nesprávný úřední postup by tak mohl spočívat toliko v jednotlivých průtazích při tomto prověřování. Žalobkyně však označila toliko jediný průtah, a to v době od 10. 3. 2016 do 4. 8. 2016, netvrdila však, že nebýt tohoto ojedinělého průtahu, k tvrzené škodě by nedošlo, resp. že v případě dřívějšího skončení daňové kontroly by škoda v podobě ušlého zisku ze ztracených příležitostí nevznikla. Co do nároků z ušlého zisku za opožděné vrácení nadměrného odpočtu, odvolací soud odkázal na to, že podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, představuje úrok paušalizovanou náhradu majetkové újmy. Navíc měl odvolací soud za to, že žalobkyně neprokázala ušlý zisk, jelikož jí tvrzený ušlý zisk byl pouze spekulativním a hypotetickým ziskem. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. 6. Jeho přípustnost odvozovala od několika otázek hmotného a procesního práva, při řešení kterých se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce, (1) zda řetězec dílčích příčin může představovat nesprávný úřední postup. Sama upozorňuje, že správce daně (resp. zaměstnanec správce daně, pozn. Nejvyššího soudu) ji opakovaně ujišťoval o souladu jejího „obchodního modelu s pravidly DPH“. Tato ujištění založila podle žalobkyně „správní praxi ohledně daňového režimu obchodního modelu“. Dále žalobkyně označila podle ní dosud judikaturou nevyřešenou otázku, (2) zda porušení zásady legitimního očekávání zakotvené v § 8 odst. 2 daňového řádu je nesprávným úředním postupem. Podle žalobkyně má správce daně povinnost postupovat v souladu se svou ustálenou správní praxí a ujištěními, která jsou způsobilá vyvolat u daňového subjektu legitimní očekávání, přičemž tohoto správce daně v případu dovolatelky nedbal. Dovolatelka má dále za to, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil v posouzení otázek, (3) zda jde o hypotetický, resp. teoretický zisk v případě, že v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k ukončení do té doby existující a probíhající spolupráce; (4) v otázce rozsahu poučovací povinnosti soudu, jelikož odvolací soud podle ní založil napadené rozhodnutí na neprokázání skutečnosti (zda by spolupráce mezi dovolatelkou a jejími obchodními partnery pokračovala), kterou však žádná ze stran nepovažovala za spornou a k jejímuž prokázání dovolatelku soud prvního stupně ani soud odvolací nevyzval; a v otázce, (5) zda má odvolací soud v pochybnostech o metodě výpočtu ušlého zisku znalcem povinnost provést výslech znalce a případně ustanovit revizního znalce k vypracování revizního posudku. Není totiž možné znalecký posudek bez dalšího odmítnout s odůvodněním, že ušlý zisk je spekulativní či hypotetický, jak nesprávně učinil odvolací soud. Odchýlení od ustálené praxe spatřuje dovolatelka také v otázce, (6) zda rozhodnutí jednatele poškozené vyvolané nesprávným úředním postupem je skutečností, která přetrhává řetězec příčinných souvislostí, nebo zda následky rozhodnutí jednatele poškozené spočívající v ušlém zisku lze přičítat nesprávnému úřednímu postupu jako psychické kauzality pro takové rozhodnutí. Nakonec dovolatelka zformovala také (podle ní dosud neřešenou) otázku, (7) zda jde o hypotetický, resp. teoretický ušlý zisk v případě, že poškozenému jsou škůdcem zadržovány po dobu několika let finanční prostředky, přičemž ušlý zisk je vyčíslen metodou ziskovosti reálně dosažené poškozeným v obdobích zadržování finančních prostředků; (8) zda zákon č. 82/1998 Sb., vylučuje, aby byl poškozenému nahrazen ušlý zisk z titulu nesprávného úředního postupu, pokud již byl poškozenému vyplacen úrok hrazený správcem daně a následně (9) namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť vzhledem k části ušlého zisku odvolací soud nehodnotil nezákonné rozhodnutí, přestože dovolatelka tvrdila, že právě toto nezákonné rozhodnutí je důvodem ušlého zisku. 7. K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná. Měla za to, že co do tvrzeného ušlého zisku způsobeného zanecháním podnikání nelze souhlasit s hodnocením dovolatelky, která tuto škodu odvozovala od nesprávného úředního postupu. Žalovaná s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu zdůraznila, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup. V posuzovaném řízení se podle ní všechna dovolatelkou namítaná pochybení (vyjma průtahu) promítla do konečného rozhodnutí ve věci. Dovolatelka tak měla možnost tyto napadnout v rámci samotného správního či navazujícího soudního řízení, což však neučinila. Co do ušlého zisku způsobeného nemožností disponovat se „zadržovanými“ peněžními prostředky žalovaná uvedla, že přiznat náhradu škody lze pouze v tom rozsahu, ve kterém nevzniká nárok na úrok hrazený správcem daně. Žalovaná tak navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl a přiznal jí náklady dovolacího řízení. 8. Na repliku žalované reagovala dovolatelka duplikou, ve které zdůraznila své nazírání příčiny vzniku škody jako nesprávného úředního postupu, nikoliv nezákonného rozhodnutí, opět odkázala na to, že vyjádření zaměstnance správce daně mohlo založit legitimní očekávání, a poukázala na další rozhodovací praxi dovolacího soudu. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu opráv