30 Cdo 236/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 236/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 4. 2025 Spisová značka:30 Cdo 236/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.236.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ušlý zisk Nezákonné rozhodnutí Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 254 předpisu č. 280/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 236/2025-437 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně CarTec Ostrava s.r.o., se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3246/1A, identifikační číslo 25913620, zastoupené JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem, sídlem v Praze 2, Italská 2581/67, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 232/2020, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 69 Co 220/2024-396, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna žalované zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 27 C 232/2020-298, zamítl žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 30 112 171,08 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náklady státu (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody v podobě ušlého zisku z nerealizovaných obchodů s mírně ojetými vozy BMW ve výši 59 728 922,12 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu žalované spočívajícího v nepřiměřené délce finanční kontroly prováděné správcem daně. Později žalobkyně změnila svá tvrzení tak, že tato škoda vznikla v souvislosti s řetězcem nesprávných úředních postupů žalované, a to porušením zásad rychlosti řízení, proporcionality, legitimního očekávání a legality, jakož i z odmítnutí vrátit žalobkyni nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za únor 2015 a únor až duben 2017. Dále se domáhala také náhrady ušlého zisku, a to ve výši 7 433 985,36 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí (platebního výměru) správce daně ze dne 13. 4. 2018, č. j. 44032/18/4232-22792-805723, vztahujícímu se k zadržování odpočtu DPH za období únor 2015, a ve výši 2 438 556,60 Kč z titulu nesprávného úředního postupu za opožděné vrácení nadměrného odpočtu za zdaňovací období únor až duben 2017. 4. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí potvrdil závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že ušlý zisk ve skutečnosti vzešel z rozhodnutí žalobkyně ukončit stávající model podnikání, které vycházelo ze svobodné vůle, která mohla být toliko ovlivněna probíhající daňovou kontrolou. Z dokazování vyplynulo, že k ukončení jejího modelu podnikání se žalobkyně rozhodla poté, co jí úředník žalované „mimo protokol“ v roce 2017 sdělil, že jí budou nadále zadržovány všechny další vratky DPH. Nebyla tedy dána příčinná souvislost mezi namítaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Kromě toho odvolací soud zdůraznil, že daňová kontrola je svým obsahem shromažďováním, prováděním a hodnocením důkazů, které teprve vedou k vydání (dodatečného) platebního výměru. Nesprávný úřední postup by tak mohl spočívat toliko v jednotlivých průtazích při tomto prověřování. Žalobkyně však označila toliko jediný průtah, a to v době od 10. 3. 2016 do 4. 8. 2016, netvrdila však, že nebýt tohoto ojedinělého průtahu, k tvrzené škodě by nedošlo, resp. že v případě dřívějšího skončení daňové kontroly by škoda v podobě ušlého zisku ze ztracených příležitostí nevznikla. Co do nároků z ušlého zisku za opožděné vrácení nadměrného odpočtu, odvolací soud odkázal na to, že podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, představuje úrok paušalizovanou náhradu majetkové újmy. Navíc měl odvolací soud za to, že žalobkyně neprokázala ušlý zisk, jelikož jí tvrzený ušlý zisk byl pouze spekulativním a hypotetickým ziskem. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. 6. Jeho přípustnost odvozovala od několika otázek hmotného a procesního práva, při řešení kterých se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce, (1) zda řetězec dílčích příčin může představovat nesprávný úřední postup. Sama upozorňuje, že správce daně (resp. zaměstnanec správce daně, pozn. Nejvyššího soudu) ji opakovaně ujišťoval o souladu jejího „obchodního modelu s pravidly DPH“. Tato ujištění založila podle žalobkyně „správní praxi ohledně daňového režimu obchodního modelu“. Dále žalobkyně označila podle ní dosud judikaturou nevyřešenou otázku, (2) zda porušení zásady legitimního očekávání zakotvené v § 8 odst. 2 daňového řádu je nesprávným úředním postupem. Podle žalobkyně má správce daně povinnost postupovat v souladu se svou ustálenou správní praxí a ujištěními, která jsou způsobilá vyvolat u daňového subjektu legitimní očekávání, přičemž tohoto správce daně v případu dovolatelky nedbal. Dovolatelka má dále za to, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil v posouzení otázek, (3) zda jde o hypotetický, resp. teoretický zisk v případě, že v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k ukončení do té doby existující a probíhající spolupráce; (4) v otázce rozsahu poučovací povinnosti soudu, jelikož odvolací soud podle ní založil napadené rozhodnutí na neprokázání skutečnosti (zda by spolupráce mezi dovolatelkou a jejími obchodními partnery pokračovala), kterou však žádná ze stran nepovažovala za spornou a k jejímuž prokázání dovolatelku soud prvního stupně ani soud odvolací nevyzval; a v otázce, (5) zda má odvolací soud v pochybnostech o metodě výpočtu ušlého zisku znalcem povinnost provést výslech znalce a případně ustanovit revizního znalce k vypracování revizního posudku. Není totiž možné znalecký posudek bez dalšího odmítnout s odůvodněním, že ušlý zisk je spekulativní či hypotetický, jak nesprávně učinil odvolací soud. Odchýlení od ustálené praxe spatřuje dovolatelka také v otázce, (6) zda rozhodnutí jednatele poškozené vyvolané nesprávným úředním postupem je skutečností, která přetrhává řetězec příčinných souvislostí, nebo zda následky rozhodnutí jednatele poškozené spočívající v ušlém zisku lze přičítat nesprávnému úřednímu postupu jako psychické kauzality pro takové rozhodnutí. Nakonec dovolatelka zformovala také (podle ní dosud neřešenou) otázku, (7) zda jde o hypotetický, resp. teoretický ušlý zisk v případě, že poškozenému jsou škůdcem zadržovány po dobu několika let finanční prostředky, přičemž ušlý zisk je vyčíslen metodou ziskovosti reálně dosažené poškozeným v obdobích zadržování finančních prostředků; (8) zda zákon č. 82/1998 Sb., vylučuje, aby byl poškozenému nahrazen ušlý zisk z titulu nesprávného úředního postupu, pokud již byl poškozenému vyplacen úrok hrazený správcem daně a následně (9) namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť vzhledem k části ušlého zisku odvolací soud nehodnotil nezákonné rozhodnutí, přestože dovolatelka tvrdila, že právě toto nezákonné rozhodnutí je důvodem ušlého zisku. 7. K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná. Měla za to, že co do tvrzeného ušlého zisku způsobeného zanecháním podnikání nelze souhlasit s hodnocením dovolatelky, která tuto škodu odvozovala od nesprávného úředního postupu. Žalovaná s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu zdůraznila, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup. V posuzovaném řízení se podle ní všechna dovolatelkou namítaná pochybení (vyjma průtahu) promítla do konečného rozhodnutí ve věci. Dovolatelka tak měla možnost tyto napadnout v rámci samotného správního či navazujícího soudního řízení, což však neučinila. Co do ušlého zisku způsobeného nemožností disponovat se „zadržovaný