30 Cdo 2478/2015 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2478/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody na zdraví a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 235/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 21 Co 402/2014-262, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 21 Co 402/2014-262, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2014, č. j. 18 C 235/2009-242, v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nárocích žalobce proti žalované, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se na žalované domáhá zaplacení celkem 244 800 Kč jednak jako náhrady škody na zdraví, konkrétně částek 28 800 Kč jako bolestného a 96 000 Kč jako náhrady za ztížení společenského uplatnění, jednak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 120 000 Kč. Uvedené nároky měly žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu pracovníků Vězeňské služby, kteří žalobci během výkonu trestu odnětí svobody ve věznici v Rýnovicích jednak nezajistili dostatečnou ochranu, takže byl dne 15. 10. 2006 ve večerních hodinách napaden agresivním spoluvězněm, a jednak mu po napadení nezajistili včasnou lékařskou péči. Totožných nároků se žalobce v témže řízení domáhal společně a nerozdílně rovněž na spoluvězni T. Č. jako druhém žalovaném. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 18 C 235/2009-242, žalobu na zaplacení částky 244 800 Kč ve vztahu k žalované zamítl (výrok I), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), žalovanému T. Č. uložil zaplatit žalobci 244 800 Kč (výrok III), rozhodl, že ve vztahu mezi žalovaným T. Č. a žalobcem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a konečně žalovanému T. Č. uložil, aby České republice zaplatil na nákladech řízení částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení (výrok V). Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi žalobcem a žalovaným T. Č. došlo dne 15. 10. 2006 ve večerních hodinách ve věznici Rýnovice, po krátké slovní rozepři při sledování televizního programu, k fyzické potyčce, při které T. Č. žalobci způsobil tříštivou zlomeninu nosních kostí a zlomeninu kosti holenní vpravo v oblasti kolene. Poté, co odsouzení zaslechli dozorce, odebral se žalobce na svůj pokoj, na který mu jeho spolubydlící L. L. přivolal dozorce, kterému však žalobce sdělil, že se nic nestalo. Následně, kolem 22:10 hod. se dostavil další dozorce, u něhož se žalobce domáhal ošetření na lékařské pohotovosti s tím, že uklouzl v koupelně a má bolestivě zraněnou nohu; ve 22:40 hod. sdělil dozorce žalobci, že lékařská pohotovost není k dispozici a že rychlá záchranná služba volána nebude s tím, že žalobce má na ošetření počkat do rána. O skutečné příčině zranění však žalobce zaměstnancům Vězeňské služby nic neřekl. K lékařskému ošetření byl žalobce převezen v ranních hodinách následujícího dne, tj. 16. 10. 2006. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc tak, že nárok žalobce vůči žalované není dán, neboť na straně orgánů Vězeňské služby nedošlo k jednání, které by bylo možno hodnotit jako nesprávný úřední postup. Pokud žalobce tvrdil, že žalovaná nevytvořila ve věznici takové podmínky, které by zajistily bezpečnost odsouzených, zejména že do věznice byl umístněn odsouzený T. Č. s vysoce agresivní povahou, měl soud prvního stupně za to, že umístění odsouzených do konkrétního typu věznice je vždy předmětem soudního rozhodnutí, a tudíž je zde vyloučen nesprávný úřední postup, přičemž takové soudní rozhodnutí nebylo ani zrušeno. K fyzickému napadení žalobce přitom došlo po slovní rozepři, jež byla bezprostřední příčinou napadení ze strany T. Č.; žalobce přitom netvrdil, ani neprokazoval, že by orgány Vězeňské služby opomenuly provést pravidelnou kontrolu, jejímž smyslem je průběžné monitorování chování odsouzených. Požadavek vyslovený žalobcem, že by dozor konající služba měla předvídat agresivní chování odsouzeného a tomuto zabránit, měl soud prvního stupně za nereálný a za „v podstatě zcela absurdní“. Podle soudu prvního stupně orgány Vězeňské služby neporušily žádnou povinnost a nedopustily se nesprávného úředního postupu, když atak žalobce ze strany T. Č. nemohly předvídat a objektivně mu nemohly zabránit. Nesprávný úřední postup neshledal soud prvního stupně ani co do zajištění okamžitého lékařského ošetření ze strany orgánů Vězeňské služby. Podle soudu prvního stupně postupoval žalobce účelově, neboť zaměstnancům Vězeňské služby konajícím dne 15. 10. 2006 ve večerních hodinách dozor nesdělil příčinu svého zranění, a naopak lživě uváděl, že uklouzl v koupelně. Soud prvního stupně uzavřel, že jestliže žalobce lživě informoval dozorce o původu svého zranění, pak nelze v postupu orgánů Vězeňské služby shledat jakékoliv pochybení, neboť „zranění, které může být způsobeno pouhým uklouznutím v koupelně, z laického pohledu nedosahuje takové závažnosti jako zranění způsobení tím, že vahou těla dopadeno na kolenní kloub“. Žalobce byl k lékařskému vyšetření dopraven následující den v ranních hodinách, tudíž podle soudu prvého stupně postupovaly orgány Vězeňské služby v dané situaci zcela adekvátně a své povinnosti neporušily. Ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu vůči žalované v plném rozsahu zamítl. Vůči žalovanému T. Č. bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, neboť žalovaný nárok uznal (§ 114b odst. 5 občanského soudního řádu); ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným T. Č. nabylo rozhodnutí právní moci dne 21. 6. 2014. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 21 Co 402/2014-262, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že ve vztahu žalobce a žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval a zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud se z hlediska právního posouzení věci ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, když měl za to, že potyčku žalobce se spoluvězněm Č. nemohly orgány Vězeňské služby předvídat. Přísné oddělení všech osob vykonávajících trest odnětí svobody, které by mohly mít sklon k agresivitě, je podle odvolacího soudu „v zásadě nemožné“; agresivní sklony mohou u odsouzených propuknout náhle a neplánovaně. Odvolací soud souhlasil rovněž s úvahou soudu prvního stupně týkající se lživé informace žalobce o příčině jeho zranění; orgány Vězeňské služby postupovaly adekvátně, pokud žalobce odkázaly k lékařskému ošetření až následující den, mělo-li ke zranění žalobce dojít pouhým uklouznutím. Ani podle odvolacího soudu tak nelze v postupu orgánů Vězeňské služby spatřovat nesprávný úřední postup. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním. Měl za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže vycházel z toho, že orgány Vězeňské služby nejsou odpovědné za rozmístění vězňů ve věznici, že nezodpovídají za chování jednotlivých odsouzených v prostorách věznice a že se v posuzované věci dostalo žalobci včasného a dostatečného lékařského ošetření. Žalobce tvrdil, že povinností orgánů Vězeňské služby je zajištění důstojného života odsouzených, a zejména ochrana jejich zdraví; to se týká i bezpečnosti odsouzených. Pracovníci věznice proto pochybili, když odsouzeného Č. s vysoce agresivní povahou umístili do té části věznice, kde sdílel prostory s nekonfliktními vězni. Pochybení pracovníků věznice podle žalobce spočívalo též v tom, že mu po fyzickém napadení nebylo zajištěno včasné poskytnutí lékařské péče; první lékařské ošetření bylo žalobci poskytnuto teprve po dvanácti hodinách od napadení, což je ve zjevném rozporu s právními předpisy. Přípustnost dovolání zakládal žalobce na otázkách, které podle jeho názoru nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny a které formuloval takto: a) zda orgány Vězeňské služby (stát) nesou odpovědnost za škodu, která je odsouzeným způsobena jinými spoluvězni a za jakých podmínek; b) zda orgány Vězeňské služby (stát) nesou odpovědnost za škodu, která je odsouzeným způsobena opožděnou lékařskou péčí a c) zda jsou zaměstnanci Vězeňské služby oprávněni vyhodnotit zdravotní stav odsouzeného, který žádá okamžité lékařské ošetření, a toto lékařské ošetření odmítnout vzhledem k tomu, že ho nepovažují za potřebné. Žalobce navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení