30 Cdo 251/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 251/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 6. 2007 Spisová značka:30 Cdo 251/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.251.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 251/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové  a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) T. M., a b) P. B., obou zastoupených advokátkou , proti žalované S. P. h.,  zastoupené advokátem, o 250.000,- Kč s příslušenstvím a o 80.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 88/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č.j. 3 Co 21/2004-93,  takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2005, č.j. 3 Co 21/2004-93,  ve výroku ve věci samé, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a rozsudek Městského soudu v Praze  ze dne 15. prosince 2003, č.j. 32 C 88/2001-66, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobcům částku 250.000,- Kč s příslušenstvím, se  zrušují,  a věc se vrací v uvedeném rozsahu  soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se podanou žalobou domáhali proti žalované nároků z titulu porušení  autorských práv k jejich společnému dílu. Poukázali na to, že dne 9. listopadu 1998 uzavřeli s žalovanou smlouvu o vytvoření díla, jehož předmětem bylo vytvoření kompletního a exkluzivního vizuálního grafického systému propagace výstavy „Deset století architektury“. Smlouva obsahovala výčet základních prvků jako dohodnutého předmětu plnění. Žalobci mimo jiné uvedli, že součástí základních prvků byly i návrhy grafické podoby billboardů, citylightů a pozvánky na zahájení výstavy, které žalovaná nepřijala. Následně však zahájila šíření reklamních prvků „téměř totožných s návrhy žalobců“. Současně však změny narušily celkovou koncepci původního žalobci navrhovaného vizuálního systému. Žalobci poukázali na to, že podle smlouvy o vytvoření díla byla sjednána pouze odměna za jeho vytvoření, žalovaná však dílo šířila, aniž by k tomu získala souhlas žalobců a zaplatila jim za to odměnu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2003, č.j. 32 C 88/2001-66, ve výroku I. zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna zaplatit žalobcům 250.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 5. dubna 2001 do zaplacení a dále částku 80.000,- Kč. Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců  Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č.j. 3 Co 21/2004-93,  rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 250.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 5. 4. 2001 do zaplacení. V ostatním rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Smlouva o vytvoření díla ze dne 9. 11. 1998 byla účastníky uzavírána za platnosti zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Měla být proto uzavřena nejen jako smlouva o vytvoření díla, ale i jako smlouva o jeho šíření a měla kromě náležitostí uvedených v § 27 tohoto zákona obsahovat i obligatorní náležitosti uvedené v § 22 odst. 3 stejného zákona. Odvolací soud souhlasil s námitkou žalobců, že zejména náležitosti smlouvy o šíření díla smlouva neobsahuje a naopak obsahuje ujednání, která jsou přímo v rozporu s tímto zákonem. Na závěr však konstatoval, že podle takto sepsané smlouvy účastníci postupovali, autorské dílo bylo podle ní vytvořeno a byla jim také vyplacena navýšená odměna, o čemž nebylo mezi účastníky sporu. Za tohoto stavu bylo podle odvolacího soudu nutno dovodit, že žalobci s užitím díla ve skutečnosti souhlasili. Vzhledem k faktickému souhlasu žalobců s užitím vytvořeného díla by nárok na zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím byl v rozporu s dobrými mravy a podle § 3 odst. 1 občanského zákona  (dále jen „o.z.“) by nemohl být žalobcům přiznán. Odvolací soud naproti tomu neshledal jako správné rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku žalobců na zaplacení částky 80.000,- Kč jako zadostiučinění v penězích za zásah do jejich autorského díla. Soud prvního stupně totiž neprovedl důkazy, které k tomuto zásahu žalobci navrhovali, aniž by se s tím jakkoliv vypořádal v odůvodnění  svého rozhodnutí. Proto odvolací soud v tomto rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobců dne 25. března 2005, a téhož dne nabyl právní moci. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalobci dne 25. května 2005 včasné dovolání. Jeho přípustnost  odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podávají je z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Za otázku zásadního právního významu  považují, „zda obecný soud může rozhodnout v přímém rozporu s ustanovením hmotného práva.“ Dovolatelé namítají, že smlouvu o šíření díla bylo možné za účinnosti zákona č. 35/1965 Sb. platně sjednat pouze tehdy, pokud smlouva obsahovala všechny zákonem předepsané náležitosti. Svým rozhodnutím tak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) relativizoval absolutní neplatnost smlouvy, která postihuje absenci podstatných náležitostí a rozhodl v rozporu s hmotným právem. Žalobci dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zaplacení odměny za šíření díla by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 o.z. Žalobci nebyli od počátku seznámeni se všemi podmínkami užití díla formou šíření. Tyto informace měly obsahovat právě podstatné náležitosti smlouvy o šíření díla, které ve smlouvě o vytvoření díla chyběly. Při sjednání ceny za vytvoření díla a jeho užití tak žalobci vycházeli ze zcela jiného rozsahu užití, než jaký byl skutečně realizován. Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku, kterým se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání se podáním ze dne 15. června 2005 vyjádřila žalovaná. Uvedla, že dovolání žalobců je nepřípustné, neboť nejde o věc zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož zákona a navrhla jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.  Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3  zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“)  ve znění účinném do 31. března 2005. Dovolací soud uvážil, že dovolání  žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený výrok rozsudku odvolacího soudu má ve věci po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku obsahu smlouvy o vytvoření díla podle § 27 odst. 1  zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (který se vztahuje na sporem dotčený vztah - dále jen autorský zákon) a smlouvy o šíření díla podle § 22 téhož zákona, v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud pak rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadené části  přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobců je důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly