30 Cdo 2556/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2556/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 12. 2025 Spisová značka:30 Cdo 2556/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.2556.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Telekomunikace Dotčené předpisy:§ 97 odst. 3 předpisu č. 127/2005 Sb. čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58/ES Kategorie rozhodnutí:A EU Zveřejněno na webu:2. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2556/2025-335 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. C., zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Vobořilem, advokátem, sídlem v Praze 7, U smaltovny 1115/32, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, sídlem v Praze 1, Na Františku 32, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 22/2021, o dovolaní žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2025, č. j. 54 Co 89/2025-276, takto: I. Dovolání se v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2025, č. j. 54 Co 89/2025-276, zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. et Mgr. Jana Vobořila, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Předmět rozhodování: Tento rozsudek řeší otázku, zda tuzemská právní úprava uchovávání provozních a lokalizačních údajů obsažená v § 97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, je souladná s požadavky práva Evropské unie, pokud směřuje k preventivnímu uchovávání údajů prakticky všech uživatelů služeb elektronických komunikací. I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 31 C 22/2021-235, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaslat datovou schránkou omluvu formulovanou tak, že „Česká republika se Vám prostřednictvím Ministerstva průmyslu a obchodu omlouvá za to, že přijetím právní úpravy ukládající poskytovatelům služeb elektronických komunikací dle § 97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích uchovávat provozní a lokalizační údaje o Vaší elektronické komunikaci porušila a nadále porušuje ustanovení čl. 15 odst. 1 Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. Tím dochází k neoprávněnému zásahu do Vašich osobnostních práv“ (výrok I). Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce změnil tak, že žalovaná je mu povinna zaslat datovou schránkou omluvu následujícího znění: „Česká republika se Vám prostřednictvím Ministerstva průmyslu a obchodu omlouvá za to, že přijetím právní úpravy ukládající poskytovatelům služeb elektronických komunikací dle § 97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje o Vaší elektronické komunikaci porušila a nadále porušuje ustanovení čl. 15 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (Směrnice o soukromí a elektronické komunikaci). Tím dochází k neoprávněnému zásahu do Vašich osobnostních práv“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud také rozhodl o nákladech před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly v návaznosti na předchozí kasační zásah Nejvyššího soudu ve věci žaloby, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu podle něj vznikla nesprávnou implementací Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (dále též „směrnice o soukromí a elektronických komunikacích“ nebo „směrnice 2002/58“) vedoucí k plošnému shromažďování a zpracování provozních a lokalizačních údajů, které podle žalobních tvrzení vedlo k zásahu do práv žalobce. 4. Ve fázi řízení před kasačním zásahem Nejvyššího soudu [tj. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2023, č. j. 31 C 22/2021-116, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, č. j. 54 Co 134/2023-143] soudy nižších stupňů původně žalobu zamítly s argumentací, že žalobcem tvrzená újma je toliko újmou potenciální a že žalobce netvrdil, tím méně prokázal, vznik konkrétní újmy v důsledku toho, že mobilní operátor uchovává na základě zákona po určitou dobu provozní a lokalizační údaje týkající se žalobce. Žalobce se tak spíše než ochrany vlastních osobnostních práv podle soudů nižších stupňů domáhal ochrany veřejného zájmu, jemuž se civilněprávní ochrana osobnosti člověka a jeho přirozených práv neposkytuje. Odvolací soud nadto doplnil, že normotvorná činnost státu nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup; i tato podmínka nástupu odpovědnosti státu za újmu tak chyběla. 5. Výše uvedené rozsudky zrušil Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023, uveřejněným za účelem sjednocení praxe nižších soudů pod číslem 14/2025 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také „předchozí kasační rozhodnutí“). V něm Nejvyšší soud v obecné rovině upozornil, že z práva Evropské unie vyplývá povinnost státu nahradit újmu vzniklou porušením unijních norem a že tato povinnost se uplatní i tehdy, pokud k porušení unijního práva došlo legislativní činností [tedy např. i v případě porušení spočívajícího v absentující, nesprávné či neúplné implementaci směrnic Evropské unie], a to i přesto, že normotvornou (ne)činnost tuzemského zákonodárce obecně nelze ve smyslu vnitrostátního zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále též „OdpŠk“], považovat za nesprávný úřední postup, a tento zákon se tak v čistě vnitrostátních situacích na legislativní činnost státu nevztahuje. Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že z důvodu koherence odškodňování zásahů do základních práv [v tomto případě práv na soukromí a informační sebeurčení] je třeba v případě, kdy je stát skrze svou legislativní činnost zodpovědný za zpracovávání osobních údajů třetí osobou, které by ovšem v případě řádné implementace směrnice 2002/58 nenastalo, vznik nemajetkové újmy posuzovat obdobně, jako by byl posuzován v intencích čl. 82 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále jen „GDPR“). Přestože jde v nynějším řízením co do subjektů o odlišnou situaci než tu, na kterou míří čl. 82 GDPR, z důvodu zajištění stejného přístupu ve srovnatelných situacích je nutné zohlednit závěry Soudního dvora [„Soudní dvůr“ v textu tohoto rozsudku odkazuje na Soudní dvůr Soudního dvora Evropské unie, neboť Soudní dvůr EU je tvořen dvěma soudy – Soudním dvorem a Tribunálem] týkající se odškodnitelné újmy přijaté v kontextu čl. 82 GDPR i v poměrech, jejichž úprava jinak zásadně náleží tuzemskému právnímu řádu; tedy i v nynější věci. Z předmětné rozhodovací činnosti Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“, popř. též „Tribunál“) potom vyplývá, že pro závěr ohledně vzniku nemajetkové újmy bude zpravidla stačit, že se pocit zásahu do morální integrity dotčené osoby, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a k postavení této osoby, nejeví nepravděpodobným. Nejvyšší soud tak dřívější rozhodnutí obou soudů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení, především k vyřešení otázky vzniku odškodnitelné nemajetkové újmy na straně žalobce. 6. Soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí ve věci žalobu opět zamítl, neboť „neuvěřil, že v případě žalobce došlo ke vzniku škody představující duševní útrapy či pocity nejistoty a obavy o profesní budoucnost“, ale naopak žalobce „spíše než zadostiučinění za vlastní újmu žalobce sledoval především odborný zájem o projednávanou problematiku“. Z těchto důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalobce nedošlo ke vzniku újmy, jež je nutným předpokladem k uložení jejího odčinění, proto žalobu zamítl. 7. Odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí závěrům soudu prvního stupně (obsaženým v jeho druhém rozsudku) nepřisvědčil a jeho rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl, když žalované uložil povinnost om