30 Cdo 2584/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2584/2025-575 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. D., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 350 286 493,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 C 128/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2025, č. j. 30 Co 55/2023-539, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení původně domáhal vůči žalované zaplacení 459 788 827,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 338 914 683 Kč od 27. 8. 2019 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 20 000 Kč od 27. 8. 2019 do 14. 12. 2020 a ve výši 8,5 % z částky 120 874 144,76 Kč od 16. 12. 2021 do zaplacení, když tvrdil, že uvedený požadavek odpovídá náhradě majetkové a nemajetkové újmy, kterou měl utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jež bylo proti němu vedeno u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 21/2016 a v jehož závěru byl žalobce zproštěn obžaloby (dále též jen „předmětné trestní stíhání“). 2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. 15 C 128/2020-365, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 31 428 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 27. 2. 2020 do zaplacení a ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč za dobu od 27. 2. 2020 do 14. 12. 2020 (výrok I), přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a žalobci uložil jednak povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III) a jednak povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou doplatek soudního poplatku (výrok IV). 3. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací, který svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 30 Co 55/2023-428, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení potvrdil, v části, v níž odvolání směřovalo proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, odvolací řízení zastavil, ve výroku o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek tento rozsudek změnil co do výše tohoto doplatku a konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 4. Na podkladě žalobcova dovolání poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 30 Cdo 1228/2024-494, zmíněný rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 350 286 493,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 229 412 349 Kč za dobu od 27. 8. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 120 874 144,76 Kč za dobu od 16. 12. 2021 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a dále ve výroku IV o nákladech odvolacího řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu žalobcovo dovolání odmítl. 5. Předmětem dalšího řízení před odvolacím soudem tak již byla pouze částka 350 286 493,76 Kč s výše specifikovaným příslušenstvím, která odpovídala žalobcovu požadavku na náhradu jeho ušlých příjmů, které by mu, nebýt předmětného trestního stíhání, plynuly ze smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 12. 10. 2015 se společností THETA Finance AG sídlící v Curychu ve Švýcarsku (dále jen „společnost THETA“). Odvolací soud o tomto nároku následně rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem, kterým rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, jíž byla žaloba zamítnuta též ve vztahu k uvedenému nároku, jakož i v nákladovém výroku III jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vedeného před odvolacím a dovolacím soudem (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud přitom vyšel ze závěru, že mezi uvedenou škodou (ušlým ziskem) a nezákonným rozhodnutím, jímž bylo výše zmíněné žalobcovo trestní stíhání zahájeno, není dán vztah příčinné souvislosti, přičemž neprokázaná zůstala též výše tvrzené škody. Navzdory udělenému poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. totiž žalobce netvrdil, jaká konkrétní plnění a činnosti pro společnost THETA po dobu trvání jejich vzájemného smluvního vztahu vykonal, přičemž část jím udávané činnosti, kterou měl takto vykonat, nadto předmětem uzavřené smlouvy vůbec nebyla (zprostředkování investičního poradenství a zajištění služeb správy aktiv pro bankovní sektor). Vedle toho žalobce, jehož příjmy byly v době před uzavřením smlouvy o zprostředkování velmi nízké a v oblasti smluveného zprostředkování dosud nepůsobil, tuto smlouvu dle odvolacího soudu se zmíněnou společností uzavřel až v době, kdy již byly ve vztahu k němu činěny první úkony trestního řízení, a to navzdory tomu, že společnost THETA měla být dle znění této smlouvy oprávněna pro případ žalobcova trestního stíhání trvale odmítnout vyplacení sjednané odměny za činnost, kterou by žalobce dle této smlouvy pro společnost realizoval (což tato společnost posléze též učinila). Pokud měl žalobce i přesto po dobu tří let pro společnost THETA údajně pracovat, a to aniž by mu z této činnosti plynul jakýkoliv příjem, dospěl odvolací soud k závěru o nevěrohodnosti jeho žalobních tvrzení. 7. Rovněž i tento rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 11. Otázka týkající se nesprávného posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzeným ušlým ziskem a žalobcovým nezákonným trestním stíháním, kterého se měl odvolací soud dopustit tím, že dovodil jeho neexistenci, čímž se měl současně odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2203/2023, a dále z jeho usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 528/2008, či ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 12. Jak již dovolací soud uvedl ve svém předchozím kasačním rozhodnutí vydaném v této věci, obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). Příčinná souvislost je přitom dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Pro závěr o naplnění podmínky příčinné souvislosti je tedy stěžejní, aby se rozhodující skutečnost, v níž poškozený spatřuje porušení právní povinnosti, jevila j