30 Cdo 261/2026 — Nejvyšší soud

30 Cdo 261/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2026 Spisová značka:30 Cdo 261/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.261.2026.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za újmu Nezákonné trestní stíhání Dotčené předpisy:§ 12 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 261/2026-205 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 149/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, č. j. 39 Co 505/2024-166, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, č. j. 39 Co 505/2024-166, se ve výroku I, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2024, č. j. 19 C 149/2022-137, se ve výroku II, pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení částek 163 000 Kč s příslušenstvím a 115 800 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná nahradila škodu a poskytla zadostiučinění za nemateriální újmy v celkové výši 508 029 Kč s příslušenstvím, a to na základě vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání v řízení, vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 74/2019 (dále jen „posuzované řízení“), a dále nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce tohoto řízení. Požadoval částku 36 458 Kč jako nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení, dále částku 105 000 Kč za nemajetkovou újmu za dopad řízení do osobnostní sféry žalobce (tedy z titulu usnesení o zahájení trestního řízení – poznámka Nejvyššího soudu), dále částku 163 000 Kč za nezákonný výkon trestu zákazu činnosti, dále částku 115 800 Kč za nezákonný výkon trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a konečně též částku 87 771 Kč jako náhradu škody představovanou náklady obhajoby. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým svým rozsudkem ze dne 20. 8. 2024, č. j. 19 C 149/2022-137, v řízení o zaplacení částky 420 258 Kč s příslušenstvím žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 21 875 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal úhrady částky 398 383 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Takto rozhodl za situace, kdy žalovaná po podání žaloby nárok žalobce (pokud jde o náklady na obhajobu) zčásti uspokojila v rozsahu částky 84 676,26 s příslušenstvím a ohledně dobrovolně neuspokojeného nároku na náhradu škody v podobě nákladů obhajoby, to je ohledně částky 3 097,73 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta výrokem II předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 19 C 149/2022-107, který byl v tomu odpovídajícím rozsahu potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 24. 4. 2024, č. j. 39 Co 71/2024-125 (v právní moci od 4. 6. 2024). 4. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku následující skutková zjištění: Dne 14. 2. 2019 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a pro trestný čin poškozování cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Obžaloba byla podána 27. 5. 2019 u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „okresní soud“); o ní bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, kterým soud žalobce uznal vinným a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 3 let, podmíněně odložený na 4 roky, zákaz činnosti, spočívající v řízení motorových vozidel na 4 roky, a trest propadnutí věci. Odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 8. 1. 2020 zamítl. K dovolání žalobce Nejvyšší soud dne 10. 6. 2020 toto usnesení krajského soudu v Brně zrušil, stejně jako rozsudek okresního soudu. Dne 24. 9. 2020 okresní soud znovu žalobce uznal vinným a uložil mu shodný trest. K odvolání žalobce krajský soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ten pak rozsudkem z 29. 4. 2021 žalobce znovu uznal vinným a uložil mu opět totožný trest. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2022 zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2021 stejně jako rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 4. 2021 a žalobce zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu. 5. Podle úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu, sepsaného Policií České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, územní odbor Žďár nad Sázavou, oddělení obecné kriminality dne 22. 10. 2018 (dále též jen „úřední záznam“), byl dne 22. 10. 2018 v 10:21 hodin vyslechnut žalobce ve věci podezření z trestného činu pokusu o těžké ublížení na zdraví“. V rámci podání vysvětlení žalobce tehdy podrobně popsal svou jízdu coby řidiče motorového vozidla. Při řízení vozidla žalobcem dne 20. 10. 2018 cyklista, který jel po téže komunikaci po předchozí vzájemné komunikaci „zmizel“ před (žalobcem řízeným) vozidlem. Žalobce v jím podepsaném úředním záznamu uvedl, že „v první okamžik si myslel, že toho cyklistu zabil, najednou však ten cyklista si stoupl před vozidlo, měl roztažené ruce jako gesto „co je“, žalobci se ulevilo, nechtěl již nic řešit, protože začal v autě brečet, a tak vycouval na silnici a jel domů“. Dále žalobce před policejním orgánem vypověděl, že jím řízení vozidlo má od té doby poškozené zrcátko, které je (v době výpovědi bylo) provizorně přitažené páskou; na žádost policie České republiky jej následně dobrovolně vydal. 6. V pořadí druhý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 Tdo 81/2022-591, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, konstatoval zásadní pochybení (trestního) soudu, když i přes doplnění dokazování nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že pachatelem projednávaného skutku byl obviněný, k podání vysvětlení (tedy i úřednímu záznamu – poznámka Nejvyššího soudu) nemohlo být přihlédnuto. Soudy v trestním řízení považovaly za nepravdivou verzi žalobce, že „nad ním stáli dva policisté radící mu, jak má vypovídat s tím, že pokud to takto vypoví, věc bude vyřešena do týdne či dvou“. 7. V rovině právního posouzení soud prvního stupně citoval § 1 odst. 1, § 2 , § 5 písm. a) a b ), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12 odst. 1 písm. a), § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“, a dospěl k tomu, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, jímž bylo usnesení o zahájení trestního stíhání a je tak dán odpovědnostní titul. 8. Ohledně nároků týkajících se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, výkonem trestu zákazu činnosti a „výkonem“ podmíněného trestu odnětí svobody posoudil jako důvodné obranné tvrzení žalované, že žalobce svým jednáním, konkrétně podáním vysvětlení dle úředního záznamu ze dne 20. 10. 2018, zásadním způsobem přispěl k tomu, že vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání, pročež je poskytnutí zadostiučinění vyloučeno s odkazem na § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. Jako bezvýznamné hodnotil to, že se žalobce následně rozhodl využít práva nevypovídat bez ohledu na to, zda tento důkaz byl či nebyl v rámci trestního řízení procesně použitelný, čímž považoval tyto jeho nároky za nedůvodné a podrobněji se zabýval jen nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (tento nárok však není pro toto dovolací řízení významný). 9. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě oběma účastníky podaných odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit