30 Cdo 2701/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2701/2025-260 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce F. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 692 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 6/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2025, č. j. 14 Co 99/2024-231, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby) v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 15 824 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 10. 1. 2022 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení z částky 176 000 Kč (kterou žalobce od žalované obdržel, a ve vztahu k níž vzal proto žalobu částečně zpět) za dobu od 10. 1. 2022 do 1. 2. 2023. Uvedený požadavek sestával jednak z částky 1 824 000 Kč připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 60/2007, jehož předmětem byl nárok na zaplacení částky 2 386 852,10 Kč s příslušenstvím uplatněný vůči žalobci (dále též jen „posuzované řízení“), jednak z částky 14 000 000 Kč s příslušenstvím odpovídající náhradě škody, jež měla žalobci v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu rovněž vzniknout. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 20 C 6/2023-138, řízení ve vztahu k částce 176 000 Kč zastavil, čímž reagoval na výše zmíněné částečné zpětvzetí žaloby (výrok I), a dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci (z titulu vzneseného nároku na náhradu nemajetkové újmy) částku 47 501,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 1. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 176 000 Kč od 10. 1. 2023 do 1. 2. 2023 (výrok II), přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok III) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok IV). 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací svým v pořadí prvním rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku III co do částky 83 998,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 1. 2023 do zaplacení změnil tak, že v této části (připadající na odškodnění nemajetkové újmy) žalobě vyhověl, jinak, tj. ve vztahu k částce 14 000 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 10. 1. 2023 do zaplacení a k částce 1 692 500 Kč s úrokem z prodlení za tutéž dobu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení. Ve zbývajícím rozsahu nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen. 4. Na podkladě žalobcova dovolání poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 30 Cdo 102/2025-204, zmíněný rozsudek odvolacího soudu v části výroku o věci samé, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku co do částky 1 692 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 10. 1. 2023 do zaplacení požadované z titulu náhrady nemajetkové újmy, a dále ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I rozsudku dovolacího soudu), přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobcovo dovolání odmítl (výrok II rozsudku dovolacího soudu). Důvod částečného zrušení uvedeného rozsudku odvolacího soudu vycházel z nezohlednění všech okolností relevantních pro posouzení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného, a to ve vztahu k předmětu posuzovaného řízení. Proti posledně uvedenému odmítacímu výroku rozsudku dovolacího soudu žalobce následně brojil ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2025, č. j. IV. ÚS 1963/25-258, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 5. Ve věci poté opět rozhodoval odvolací soud, který o žalobcově požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 692 500 Kč s příslušenstvím, jenž jako jediný zůstal předmětem řízení, rozhodl tak, že v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek prvostupňového soudu v zamítavém výroku III co do částky 45 166 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 10. 1. 2023 do zaplacení změnil tak, že v tomto rozsahu žalobě vyhověl, zatímco stran zbývající částky 1 647 334 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 10. 1. 2023 do zaplacení tento rozsudek v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 6. Rovněž i tento rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jakož i v jeho nákladových výrocích II a III, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 10. Otázka týkající se zhodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, při němž měl odvolací soud dle žalobcova přesvědčení pochybit, pokud změnu předmětu posuzovaného řízení, k níž v jeho průběhu došlo v důsledku narůstající výše příslušenství řešené pohledávky, promítl pouze „marginálním“ navýšením přiměřeného zadostiučinění, čímž se měl současně odchýlit od závěrů, které odvolací soud vyslovil ve výše zmíněném kasačním rozsudku, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 11. Odvolací soud se předně při svých úvahách o významu posuzovaného řízení pro žalobce od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nyní neodchýlil, pokud se v souladu se závěry, na které Nejvyšší soud poukázal ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, jež bylo v této věci vydáno, zabýval i tím, jak se předmět posuzovaného řízení v důsledku narůstajícího úroku z prodlení postupně měnil (narůstal), a v závislosti na tom jak se měnila též odškodnitelná nejistota žalobce vážící se k výsledku posuzovaného řízení, přičemž z tohoto důvodu poté shledal význam posuzovaného řízení pro žalobce jako více zvýšený, načež přistoupil k dalšímu navýšení přiznaného odškodnění (nad rámec již dříve provedeného zvýšení pro totéž kritérium odůvodněného žalobcovým vyšším věkem a zdravotním stavem), a to zprvu o nižší sazbu pro dobu od listopadu 2011 a posléze o vyšší sazbu pro dobu od května 2017 (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3987/2017, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2693/2024, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 3514/24). 12. Kritizuje-li žalobce výši částky, o níž mu po zhodnocení daného kritéria odvolací soud finanční zadostiučinění navýšil, pak Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tudíž nemůže založit pouhý nesouhlas s konkrétní formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Při přezkumu formy a výše zadostiučinění dovolací soud v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou n