30 Cdo 2715/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2715/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2016 Spisová značka:30 Cdo 2715/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2715.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Dotčené předpisy:§ 18 odst. 3 předpisu č. 121/2000Sb. § 23 předpisu č. 121/2000Sb. § 100 odst. 1 písm. h) předpisu č. 121/2000Sb. § 243e o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2715/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného Mgr. Martinem Michalicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, proti žalovanému Horské lázně Karlova Studánka, s.p., IČ 14450216, se sídlem v Karlově Studánce 6, o 486.940,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 151/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2015, č. j. 1 Co 389/2013-501, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2015, č. j. 1 Co 389/2013-501, se ve výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a dále ve výrocích II., III. a IV., zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb. autorského zákona (dále jen „autorský zákon“) domáhal proti žalované (za období od 1. června 2007 do 18. května 2008 i za zastupovanou divadelní, literární a audiovizuální agenturu DILIA a od 18. května 2008 do 31. prosince 2010 též za dalšího kolektivního správce OOA-S) zaplacení částky 486.940,- Kč s příslušenstvím s tím že se žalovaná v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. června 2007 do 31. prosince 2010 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy. Při vyčíslení částky bezdůvodného obohacení vyšel žalobce ze svého sazebníku a ze sazebníku DILIA. Rozsudkem ze dne 24. června 2013, č. j. 23 C 151/2010-269, ve znění opravného usnesení ze dne 14. října 2013, č. j. 23 C 151/2010-314, Krajský soud v Ostravě výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 228.823,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu dalších 258.117,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně, v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 31. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 3056/2012, zjistil celkové počty ubytovaných osob a poměr ubytovaných osob, jimž byla poskytována komplexní zdravotní péče, vůči ostatním ubytovaným na komerčním základě v létech 2007, 2008, 2009 a 2010, přihlédl k průměrné délce jejich pobytu (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo 1759/2011) a žalobcem prokázanou výši odměny, za niž poskytuje lázeňským zařízením licenci, konkrétně pak vyšel z licenční smlouvy s Priessnitzovými lázněmi a.s., které se nacházejí ve stejném regionu a jsou rovněž lázněmi klimatickými, vyčíslil obvyklou autorskou odměnu včetně DPH, a dovodil tak výši bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalovanému, v částce 228.823,- Kč. K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. ledna 2015, č. j. 1 Co 389/2013-501, výrokem I. rozsudek krajského soudu ve výroku I. co do částky 117.932,- Kč s příslušenstvím potvrdil, výrokem II. jej ve zbývající odvoláním napadené části změnil tak, že nárok ohledně částky 110.891,- Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem III. nově rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že v průběhu odvolacího řízení byly rozhodující sporné otázky vyřešeny Evropským soudním dvorem ve věci C-351/12, na žalovaného se tedy nevztahuje výjimka uvedená v ustanovení § 23 autorského zákona, a proto je žalovaný povinen hradit odměnu za užití chráněných autorských práv na pokojích všech svých ubytovaných pacientů, bez ohledu, zda se jedná o pacienty, u nichž byla předepsána komplexní či příspěvková lázeňská péče, či o samoplátce. Při stanovení výše autorské odměny, respektive bezdůvodného obohacení, pak odvolací soud poukázal na své závěry, které přijal v řízení vedeném pod sp.zn. 1 Co 494/2013, kdy žalobce požadoval totožné plnění po Lázních Darkov, zejména že při určení výše obvyklé odměny nelze vycházet z částek, které na základě uzavřených licenčních smluv hradí žalobci jiná lázeňská zařízení, např. Priessnitzovy léčebné lázně a.s., Imperial Karlovy Vary a.s., Lázně Kundratice, Léčebné lázně Jáchymov, Lázně Slatinice a.s. a další. Vyšel z toho, že sazebník OSA neodlišuje sazby pro žalovaného od stejného institutu ve vztahu k běžným ubytovacím zařízením, nezohledňuje specifičnost lázeňství a předmětné lázně nejsou srovnatelné s žalovaným. Srovnatelnými by byly např. Rehabilitační ústav Hrabyně nebo Léčebně rehabilitační ústav Kladruby, s nimiž ovšem žalobce obdobnou dohodu či smlouvu neuzavřel. Při absenci možného srovnání výše licenční odměny placené jinými léčebně rehabilitačními lázněmi pak odvolací soud přistoupil k vyčíslení obvyklé odměny za užití chráněných autorských práv a zohlednil zejména kritéria, která jsou významná pro přiměřenost autorské odměny ve smyslu ustanovení § 100 odst. 6 autorského zákona stejným způsobem jako v rozsudku ze dne 26. června 2014, č. j. 1 Co 494/2013-548. Konkrétně pak výši licenčního poplatku vyčíslil na základě ustanovení § 23 novely autorského zákona účinné od května 2008, podle něhož autorům přísluší odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem. Podle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. činí měsíční výše koncesionářských poplatků 135,- Kč za televizní přístroj a 45,- Kč za rozhlasový přístroj. Jednotliví kolektivní správci (tj. OSA, DILIA, OOA-S a INTERGRAM) si musí částku ve výši 50 %, tj. 67,50 Kč za televizní přístroj a 22,50 Kč za rozhlasový přístroj rozdělit. Vzhledem k dohodě kolektivních správců náleží žalobci a jím spravovaným autorům 33,41 Kč za televizní přístroj, tj. 1,08 Kč denně a 11,25 Kč za rozhlasový přístroj, tj. 0,36 Kč denně a tyto částky jsou maximem, které žalobce může nárokovat. Tyto částky pak odvolací soud snížil o 50 % a přiznal pak žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení v měsíční výši 16.705,- Kč za jeden televizní přístroj a 5. 625,- Kč za jeden rozhlasový přijímač. Dále vzal v úvahu počet televizních a rozhlasových přístrojů a obsazenost pokojů žalovaného v jednotlivých obdobích a tak dospěl k celkové částce oprávněného nároku žalobce 117.932,- Kč, tedy částce o 110.891,- Kč vyšší než soud prvního stupně, kterou přiznal bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), když otázka navýšení platby o DPH je aktuální pro příjemce, který ji odvádí do státního rozpočtu, nikoliv pro platící subjekt. V dané věci je podle názoru odvolacího soudu požadováno vydání bezdůvodného obohacení, tedy plnění bezesmluvní, u něhož k navýšení plnění o DPH nedochází. Žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním ze dne 30. dubna 2015 napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (jímž byla zamítnuta žaloba, pokud se jí žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu dalších 258.117,- Kč s příslušenstvím); dovoláním byl napaden i výrok II. rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel přípustnost předmětného dovolání dovozuje z toho, že napadené výroky rozsudku odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, - která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a - která coby vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně otázky právní relevance sazebníku kolektivního správce, když podle judikatury Nejvyššího soudu se obvyklost autorské odměny v zásadě má odvíjet od sazebníku kolektivního správce (např. rozsudek ze dne 18. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo 1759/2011) a také ohledně interpretace zákonného pojmu obvyklé odměny, protože např. v citovaném rozsudku ze dne 18. prosince 2012, či roz