30 Cdo 275/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 275/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2025 Spisová značka:30 Cdo 275/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.275.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu místní Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Daňové řízení Dotčené předpisy:§ 87 písm. b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 275/2025-72 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně VOSMA Rudná s.r.o., IČO 26724341, se sídlem v Rudné, Šamonilova 1415/2, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 173 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 204/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, č. j. 38 Co 250/2024-39, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, č. j. 38 Co 250/2024-39, se mění takto: Usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 9. 2024, č. j. 12 C 204/2024-14, se mění tak, že se místní nepříslušnost Okresního soudu ve Znojmě nevyslovuje. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 8. 2024 u Okresního soudu ve Znojmě domáhá vůči žalované zaplacení částky 173 250 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou daňového řízení vedeného zprvu před orgány Finanční správy České republiky a následně před správními soudy (dále též jen „posuzované řízení“). V prvním stupni bylo toto řízení vedeno u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu s tím, že daňovou kontrolu, jež byla v rámci této fáze řízení u žalobkyně uskutečněna, provedl Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště ve Znojmě. 2. Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 9. 2024, č. j. 12 C 204/2024-14, vyslovil svou místní nepříslušnost v předmětné věci (výrok I) a současně rozhodl, že tato věc bude po právní moci uvedeného usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II). Své rozhodnutí odůvodnil aplikací § 11 odst. 1, § 84, § 85 odst. 5 a § 105 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, přičemž vyšel ze skutečnosti, že se sídlo organizační složky státu, která je v řízení povolána jednat jménem žalované, nacházelo k datu zahájení řízení v obvodu působnosti zmíněného obvodního soudu. 3. Na podkladě odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že žalobkyně měla možnost podat v souladu s § 87 písm. b) občanského soudního řádu žalobu namísto k obecnému soudu žalované také k soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Této možnosti však nevyužila, neboť Okresní soud ve Znojmě, u něhož byla žaloba podána, tímto soudem není. V řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jež zprvu probíhalo před správními orgány a poté před soudy, je takovým soudem soud, v jehož obvodu probíhalo řízení v prvním stupni, přičemž není podstatné, ve které fázi řízení došlo k průtahům. Uvedená část posuzovaného řízení přitom byla vedena u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, u něhož žalobkyně podala daňové přiznání a který též vedl příslušný správní spis a vydal rozhodnutí o doměření daně, a nikoliv u orgánu, který v rámci výkonu tzv. vybrané působnosti ve smyslu zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, prováděl u žalobkyně daňovou kontrolu. Místně příslušným soudem je tak za dané situace soud, v jehož obvodu se nachází „sídlo žalované“. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. 5. Žalobkyně je přesvědčena, že odvolací soud pochybil při řešení otázky, zda lze za soud, který je místně příslušný pro řízení o jejím nároku, považovat v souladu s § 87 písm. b) občanského soudního řádu též soud určený podle sídla finančního úřadu, jenž v rámci posuzovaného řízení provedl daňovou kontrolu, byť nevedl celé prvostupňové nalézací daňové řízení, uzavřel-li, že tento soud místně příslušný není. Tímto závěrem se měl odvolací soud současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, a usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, neboť nezohlednil, že „těžiště dokazování“ ve smyslu zmíněné judikatury se vztahovalo právě k činnosti úřadu, který v rámci posuzovaného řízení provedl daňovou kontrolu, tedy k činnosti územního pracoviště Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ve Znojmě. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 8. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání je přípustné, neboť procesněprávní otázka, zda soudem, jenž je podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušný pro řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou daňového řízení vedeného částečně před orgány finanční správy a částečně před správními soudy, je soud určený podle sídla územního pracoviště finančního úřadu, které v rámci prvostupňového nalézacího daňového řízení provedlo daňovou kontrolu, dosud nebyla Nejvyšším soudem v celém rozsahu vyřešena. IV. Důvodnost dovolání 12. Dovolání je důvodné. 13. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. 14. V usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, Nejvyšší soud vyslovil v souvislosti s řízením o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, závěr, podle něhož i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni (shodně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2325/2015, a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4019/2017). V usnesení ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 311/2016, poté Nejvyšší soud aplikovatelnost uvedeného závěru vztáhl také na řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy odvozovaného od nepřiměřené délky řízení, ve kterém v několika stupních rozhodovaly správní orgány. V obou případech přitom dovolací soud zdůraznil, že přijatý závěr je odrazem toho, že těžiště dokazování je v řízení před soudem (správním orgánem) prvního stupně, a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá totiž účelu ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud místa, v němž konkrétní újma vznikla, a současně,