30 Cdo 2767/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2767/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2014 Spisová značka:30 Cdo 2767/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2767.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpad Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 82/1998Sb. § 55 předpisu č. 185/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 9. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2767/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Coalsack Holdings Inc., se sídlem Britské Panenské ostrovy, Tortola, Road Town, P. O. BOX 3423, zapsané v o. r. pro Britské Panenské ostrovy pod reg. č. 1584307, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 58.638.154,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 160/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 101/2013-139, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 101/2013-139, se v rozsahu nároku žalobkyně na zaplacení částky 17.040.682,- Kč s příslušenstvím zamítá; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“), kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v částce 58.638.154,- Kč s příslušenstvím. Ta měla vzniknout právní předchůdkyni žalobkyně, společnosti TERMIZO a. s. (dále „TERMIZO“), jako ušlý zisk v důsledku rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 8. 2. 2005 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, které jí neumožnily přijmout a zpracovat v její spalovně odpad ze Spolkové republiky Německo v letech 2005 až 2007. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že dne 8. 2. 2005 měla právní předchůdkyně žalobkyně, společnost TERMIZO, uzavřít se společností Münchner Recycling GmbH (dále „Münchner Recycling“) smlouvu o přeshraniční přepravě odpadu, na jejímž základě mělo v letech 2005, 2006 a 2007 dojít k celkové přepravě 18 000 tun odpadu ze Spolkové republiky Německo do spalovny společnosti TERMIZO za úplatu 50 EUR za tunu, přičemž odpad měl být využit k výrobě a následnému prodeji tepla a elektřiny. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí (dále „ministerstvo“) ze dne 11. 11. 2004, č. j. OODP/26606/3695/3868/04, byla ministerstvem vznesena námitka proti dovozu odpadu oznámenému společností Münchner Recycling (původce odpadu) dne 23. 8. 2004. Proti tomuto rozhodnutí podala společnost Münchner Recycling rozklad, který byl rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 8. 2. 2005 zamítnut. Správní žaloba podaná společností Münchner Recycling proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, č. j. 5 Ca 113/2005-117. V řízení před správním soudem vystupovala společnost TERMIZO jako osoba zúčastněná na řízení. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 2 As 44/2007-212, bylo rozhodnuto o kasačních stížnostech společnosti Münchner Recycling a společnosti TERMIZO jako osoby zúčastněné na řízení tak, že byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 Ca 371/2008-239, bylo zrušeno rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 8. 2. 2005 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 5. 8. 2009 bylo zrušeno rozhodnutí ministerstva ze dne 11. 11. 2004 a řízení bylo zastaveno, neboť vzhledem k časové prodlevě a změně právních předpisů odpadla možnost realizace přepravy dle oznámení ze dne 23. 8. 2004. Odvolací soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdkyni měl v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 8. 2. 2005 ujít zisk z nerealizovaného dovozu odpadu v letech 2005 a 2006 a v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007 jí pak měl ujít zisk z nerealizovaného dovozu odpadu za rok 2007. Odvolací soud konstatoval, že předmětné rozhodnutí Městského soudu v Praze se netýkalo dovozu odpadu v roce 2007, ale dovozu oznámeného na rok 2005. Rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo totiž rozhodováno o žalobou napadeném rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 8. 2. 2005, jímž byl zamítnut rozklad společnosti Münchner Recycling podaný proti rozhodnutí ministerstva ze dne 8. 2. 2005, kterým byly vzneseny námitky proti dovozu odpadu oznámenému dne 23. 8. 2004. Toto oznámení se ve smyslu čl. 28 Nařízení Rady (EHS) č. 259/93 ze dne 1. února 1993 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole (dále jen „nařízení č. 259/93“), týkalo výlučně dovozu odpadu v roce 2005, nikoli jeho dovozu v dalších letech. Na roky 2006 a 2007 nebylo o dovoz odpadu požádáno. Nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007 proto nemohla být podle odvolacího soudu znemožněna realizace dovozu odpadu v roce 2007. Chybí tak příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Podobně nemůže být dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 8. 2. 2005 a tvrzenou škodou (ušlým ziskem) vzniklou v roce 2006. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně nemá v tomto sporu aktivní věcnou legitimaci, když podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda; eventuálně podle § 7 odst. 2 OdpŠk i ti, s nimiž nebylo jednáno jako s účastníky řízení, ačkoliv s nimi jako s účastníky řízení jednáno být mělo. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posuzoval účastenství právní předchůdkyně žalobkyně ve správním řízení podle § 55 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), podle něhož je účastníkem řízení zahájeného oznámením dovozu odpadu pouze oznamovatel, tedy společnost Münchner Recycling, se kterou bylo ve správním řízení i před Městským soudem v Praze jednáno jako s jediným účastníkem. Právní předchůdkyni žalobkyně, společnost TERMIZO, tak nelze považovat za účastníka řízení, v nichž byla nezákonná rozhodnutí vydána, ani s ní jako s účastníkem řízení jednáno být nemělo. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Ve vztahu k rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 8. 2. 2005 žalobkyně dovozuje, že její právní předchůdkyně měla být ve správním řízení účastníkem na základě subsidiárního použití § 14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), neboť jeho aplikace není § 82 odst. 1 zákona o odpadech vyloučena. Otázka účastenství podle zákona o odpadech nebyla podle žalobkyně dovolacím soudem dosud vyřešena, což ohledně ní zakládá přípustnost jejího dovolání. Soudy zvolily restriktivní výklad § 7 OdpŠk, který neodpovídá ústavně-právním požadavkům na spravedlivý proces ani judikatuře Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz). Podle žalobkyně je takový výklad § 7 OdpŠk ve spojení s úzce vymezenou definicí účastníka v § 55 zákona o odpadech v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a upírá právo na náhradu škody subjektům poškozeným nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci. Právní předchůdkyně žalobkyně byla před Městským soudem v Praze osobou zúčastněnou jak na řízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, tak na řízení, kterým Městský soud v Praze zrušil jako nezákonné rozhodnutí ministra životního prostředí. Žalobkyně proto požaduje, aby soudy vykládaly § 7 OdpŠk teleologicky v souladu s účelem čl. 36 odst. 3 Listiny. Ohledně nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007