30 Cdo 2773/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2773/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 8. 2014 Spisová značka:30 Cdo 2773/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2773.2013.2 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Odpovědnost státu za škodu Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 696 odst. 1 obč. zák. ve znění do 30.03.2006 čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 9. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2773/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně CREAM uzavřený investiční fond, a. s., identifikační číslo osoby: 28545320, se sídlem v Praze 3, Řehořova 908/4, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody ve výši 10,512.187,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 345/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009, č. j. 23 Co 563/2008 – 66, takto: Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009, č. j. 23 Co 563/2008 – 66, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 21 C 345/2006 – 51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 21 C 345/2006 – 51, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 10,512.187,- Kč. Této částky se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody, k níž mělo dojít tím, že až do 30. 6. 2006, kdy bylo změněno ustanovení § 696 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), nebyl vydán žádný předpis o možnosti jednostranného zvýšení nájemného z bytu. Žalobkyně jako pronajímatelka neměla žádnou možnost jednostranně zvýšit nájemné a ani ukončit nájemní vztah v případě, že nebyl naplněn některý ze zákonem určených výpovědních důvodů. Z důvodu porušení právní povinnosti nebylo žalobkyni umožněno uzavřít nové nájemní smlouvy s tržním nájemným, při čemž nemožností zvyšovat nájemné vznikla žalobkyni škoda odpovídající rozdílu mezi regulovaným nájemným a nájemným, které by regulováno nebylo, a to za rok 2006 až do konce září 2006. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odpovědnost státu za nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je upravena pro oblast veřejnoprávních vztahů, které jsou založeny na rovnosti postavení jejích subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektu mocensky, tedy autoritativně. O takovou odpovědnost v projednávané věci však nejde. Ústava České republiky zakotvuje principy legislativního procesu, kdy určuje, kdo může podat návrh zákona, jakým způsobem je projednáván a počítá i s možností jeho nepřijetí. Přijetí nebo nepřijetí zákona je výrazem principu zastupitelské demokracie a nemůže být považováno za protiprávní nebo dokonce protiústavní. Proto nelze dojít k závěru, že nepřijetí zákona je nesprávným úředním postupem státního orgánu. Jestliže v ustanovení § 496 odst. 1 obč. zák. (zřejmě správně § 696 odst. 1 obč. zák.) ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., k možnosti jednostranného zvýšení nájemného mohlo dojít na základě zvláštního právního předpisu, nikoliv předpisu nižší právní síly, neboť k vydání takového předpisu by muselo dojít jen zmocněním na základě zákona. Ústavní soud v žádném rozhodnutí nevyjádřil názor, že nepřijetí právního předpisu lze považovat za nesprávný úřední postup s tím důsledkem, že by stát odpovídal za majetkovou újmu, k níž může dojít nepřijetím tohoto právního předpisu. Odpovědnost státu za škodu nelze spatřovat ani v ustanovení § 420 a násl. obč. zák., neboť nejde o občanskoprávní vztah ve smyslu ust. § 1 odst. 2 a § 21 obč. zák. Odvolací soud vycházel z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 294/2006. Nárok na náhradu škody lze s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 111/2006, uplatnit vůči státu, pokud pronajímatelův důvodný nárok vůči nájemci nebude v plné míře uspokojen. Uvedená teze formuluje požadavek subsidiarity, tj. uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům. Odvolací soud dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 294/2006 citoval: „Pro vypořádání poruchy v závazkovém právním vztahu je nevyhnutelné primárně využít ty reparační instrumenty, jež jsou vlastní jeho obsahu a jemu odpovídajícím (závazkovým) právním nástrojům, a teprve poté, nejsou-li způsobilé zajistit úplnou nápravu, lze uvažovat o nástrojích tomuto vztahu vnějších, včetně institutu náhrady škody, budou-li splněny zákonné podmínky pro jeho aplikaci.“ V ostatním se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to zejména proto, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací důvody dovolatelka spatřuje v tom, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále též, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka uvádí následující právní otázky, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu: a) Lze nárok žalobkyně posuzovat pouze z hlediska nesprávného úředního postupu dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.? Dovolatelka namítá, že existují nejméně čtyři právní tituly odpovědnosti státu za předmětnou škodu. Kromě odpovědnosti dle zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost z titulu porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, odpovědnost stanovená v několika nálezech Ústavního soudu (nález ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a nález ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05), odpovědnost z titulu porušení článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. b) Lze za zvláštní právní předpis, na který odkazuje ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., považovat pouze zákon? Dovolatelka namítá, že ustanovení hovoří o zvláštním právním předpise, nikoliv zákoně. Tímto předpisem tak mohla být rovněž vyhláška, při čemž nečinnost ministerstva spočívající v nevydání tohoto předpisu lze považovat za nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. c) Lze odpovědnost státu v daném případě zúžit pouze na neumožnění jednostranného zvyšování nájemného? Dovolatelka namítá, že odpovědnost státu za škodu způsobenou vlastníkovi nemovitosti v důsledku regulace nájemních vztahů nelze zúžit pouze na neumožnění jednostranného zvyšování nájemného, ale je nutno ji posuzovat jako celek, jako systémový problém, též s ohledem na skutečnost, že pronajímatel nemá v podstatě možnost jednostranně ukončit nájemní vztah a za omezení svého vlastnického práva pronajímatel nedostává jakoukoliv náhradu. d) Lze nepřijetí právního předpisu považovat za nesprávný úřední postup s tím důsledkem, že by stát odpovídal za majetkovou újmu, k níž může dojít nepřijetím tohoto právního předpisu? Dovolatelka odkazuje na již výše citované nálezy Ústavního soudu (srov. otázka pod písm. a/), ve kterých je přímo uvedeno, že stát odpovídá za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. e) Je podmínkou uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu uplatnění „reparačního instrumentu“ vůči nájemcům bytů, např. podání žalob o zvýšení nájemného soudem vůči nájemcům bytů či výzva nájemcům bytů k jednání o zvýšení nájemného? Dovolatelka namítá, že až výše citovanými nálezy Ústavního soudu byla konstatována povinnost obecných soudů rozhodnout o tzv. žalobě o zvýšení nájemného podané proti konkrétnímu nájemci bytu. Ústavní soud nekonstatoval, že by podmínkou uplatnění nároku pronajímatele na náhradu škody vůči státu byla skutečnost, že se pronajímatel nedomohl saturováním své majetkové újmy na nájemcích bytů. Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nezmiňuje skutková zjištění a vychází pouze z právního posouzení věci. Odvolací soud tak učinil nesprávné skutkové zjištění, že žalobkyně jako pronajímatelka neužila „reparační instrumen