30 Cdo 2776/2022 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2776/2022-122 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 58/219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 108/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 36 Co 400/2021-91, takto: I. Dovolání se odmítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 36 Co 400/2021-91, jíž byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 5 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 16. 6. 2020 do zaplacení, a dále jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do úroku z prodlení ve výši 10,25 % ročně z částky 5 500 Kč od 17. 2. 2020 do 15. 6. 2020 a ve výši 0,25 % ročně z částky 5 500 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení. II. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 36 Co 400/2021-91, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 134 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,25 % ročně z této částky od 17. 2. 2020 do zaplacení. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Českého telekomunikačního úřadu pod sp. zn. ČTÚ-36 520/2015 a navazujícího řízení o rozkladu vedeného u Českého telekomunikačního úřadu pod sp. zn. ČTÚ-41 904/2016 (dále jen „posuzované řízení“). 2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2021, č. j. 18 C 108/2020-51, konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrhu vedeném u něj pod č. j. ČTÚ-36 520/2015 a ČTÚ-41 904/2016, nerozhodl ve lhůtě stanovené v ustanovení § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických telekomunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), bylo porušeno právo žalobce (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 140 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,25 % ročně z této částky od 17. 2. 2020 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Návrhem ze dne 22. 5. 2015 podaným u Českého telekomunikačního úřadu se společnost O2 Czech Republic a. s. domáhala vůči žalobci zaplacení částky 4 008 Kč z titulu neuhrazených plateb za poskytování elektronických komunikací na základě uzavřené smlouvy a ze smluvní pokuty. Oznámení o zahájení řízení bylo pro žalobce uloženo na poště dne 28. 12. 2015 a dne 8. 1. 2016 bylo vloženo do domovní schránky žalobce. Dne 1. 3. 2016 vydal Český telekomunikační úřad rozhodnutí č. j. ČTÚ-36 520/2015-636/IV.vyř.-Koe, kterým návrhu vyhověl pouze co do dosud neuhrazených služeb za poskytnutí služeb elektronických komunikací, ohledně požadované smluvní pokuty ve výši 1 900 Kč návrhu vyhověno nebylo. Proti tomuto rozhodnutí podali oba účastníci rozklad, o němž rozhodl Český telekomunikační úřad rozhodnutím ze dne 22. 11. 2019, č. j. ČTÚ-41 904/2016-603, tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí bylo doručováno jak společnosti O2 Czech Republic a. s., tak žalobci, pro nějž byla zásilka uložena na poště dne 25. 11. 2019 a dne 6. 12. 2019 mu byla vhozena do domovní schránky. Dopisem doručeným žalované dne 16. 12. 2019 požádal žalobce žalovanou o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 140 000 Kč. Dopisem ze dne 1. 6. 2020 se žalobci žalovaná za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení omluvila, neboť nebyly dodrženy zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, čímž považovala jednání o mimosoudním vyrovnání za ukončené. 4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že v posuzovaném řízení nebyly dodrženy zákonné lhůty pro rozhodnutí, které činí v prvním stupni 4 měsíce (ve zvláště obtížných věcech 6 měsíců) a v případě podání opravného prostředku 6 měsíců (ve zvláště obtížných věcech 8 měsíců), žalobci tudíž vznikl nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Soud prvního stupně se proto zabýval otázkou formy zadostiučinění a uzavřel, že nemajetkovou újmu lze dostatečně napravit samotným konstatováním porušení práva. Žalobce tvrdil, že nepřiměřená délka řízení u něj vyvolala dlouhodobé stavy úzkosti a duševní útrapy včetně psychických potíží a bylo tak nepřípustně zasaženo do jeho sociálně psychické osobnostní integrity, což považoval soud prvního stupně za obecné vymezení, ačkoliv bylo na žalobci, aby tuto újmu řádně tvrdil a prokázal. Tím, že se žalobce nedostavil k jednání soudu prvního stupně, zbavil se možnosti být soudem prvního stupně v tomto směru poučen dle § 118a občanského soudního řádu. Již z tohoto důvodu tedy bylo namístě dle soudu prvního stupně žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene ohledně „výše požadované újmy“ žalobce. Soud prvního stupně však rovněž uzavřel, že by žalobě nemohlo být vyhověno ani v případě doplnění a prokázání skutkových tvrzení žalobcem, neboť předmětem posuzovaného řízení byla částka 4 000 Kč, žalobce byl po celou dobu řízení, vyjma podání rozkladu, zcela nečinný a na jeho stav se nijak neinformoval, oznámení či rozhodnutí správního orgánu zasílané na jím sdělenou kontaktní adresu si žalobce osobně nevyzvedával a tato mu byla doručována vhozením do domovní schránky. Za této situace soud prvního stupně uzavřel, že délka posuzovaného řízení, byť nebylo rozhodnuto v zákonem stanovených lhůtách, nezpůsobila žalobci jím tvrzené psychické potíže, stavy úzkosti a duševní útrapy, neboť žalobce po dobu více jak tří let fakticky nevěděl, v jakém stádiu se řízení nachází, neboť se o jeho průběh a výsledek nezajímal. 5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 36 Co 400/2021-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se porušení práva žalobce nekonstatuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 16. 6. 2020 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zcela se však neztotožnil s jeho právním hodnocením věci. Odvolací soud poukázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, dle kterého právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod (dále jen „Listina“), mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum s tím, že přiměřenost takového správního řízení je tak třeba hodnotit jako celek a aplikovat na něj stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Dále odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném řízení šlo o právo, na které dopadá čl. 6 Úmluvy, neboť nárok na úhradu za službu elektronických komunikací je sporem o právo, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, má svůj základ ve vnitrostátním právu a je též soukromoprávní povahy. Na posuzované řízení se tedy dle odvolacího soudu uplatní presumpce nemajetkové újmy, kterou tak žalobce nemusel tvrdit a prokazovat. Naopak žalovaná v rámci svých tvrzení existenci nemajetkové újmy nijak nevyvrátila. Dále odvolací soud uvedl, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dl