30 Cdo 2820/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2820/2018 citace  Název judikátu:30 Cdo 2820/2018 Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2019 Spisová značka:30 Cdo 2820/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2820.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Podmínky řízení Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2820/2018-446 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a JUDr. Bohumila Dvořáka ve věci žalobce DIAG HUMAN SE, se sídlem ve Vaduzu, Landstrasse 33, 9490, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, proti žalovaným 1) České republice – Kanceláři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, se sídlem v Praze 1, Sněmovní 176/4, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77 a 2) Novo Nordisk, s. r. o., IČO 25097750, se sídlem v Praze 6, Evropská 2590/33c, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, o ochranu dobré pověsti, omluvu a zaplacení 600 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 229/2005, o dovolání první žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co 218/2017-315, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhá po obou žalovaných zadostiučinění formou omluvy, jakož i peněžní satisfakce z titulu ochrany proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění platném a účinném ke dni, kdy k neoprávněnému zásahu mělo dojít. Za neoprávněný zásah ze strany první žalované do své dobré pověsti považuje žalobce veřejné přednesení závěrečné zprávy vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (zřízené usnesením sněmovny ze dne 10. 6. 2003) na řádné schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané dne 31. 3. 2005. Závěrečná zpráva údajně obsahovala nepravdivé výroky, jež zasáhly do dobré pověsti žalobce. Vůči druhé žalované se pak domáhá žalobce uvedených nároků z důvodu, že se dopustila ústy svého tehdejšího jednatele nepravdivých výroků a tvrzení při jednání vyšetřovací komise, jež poškozovaly dobrou pověst a jméno žalobkyně, přičemž si musela být vědoma, že budou zveřejněny v rámci závěrečné zprávy o výsledcích šetření komise. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 1. 2017, č. j. 7 C 229/2005-275, zastavil řízení mezi žalobcem a první žalovanou (výrok I usnesení soudu prvního stupně), dále rozhodl o postoupení věci v části týkající se vztahu mezi žalobcem a první žalovanou předsedovi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (výrok III usnesení soudu prvního stupně) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou tak, že žalobce je povinen zaplatit první žalované na jejich náhradě 45 254 Kč v zákonné pariční lhůtě a platebním místě (výrok II usnesení soudu prvního stupně). 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v rozsahu zastavení řízení není v pravomoci soudu projednání a rozhodnutí věci, neboť „činnost vyšetřovací komise souvisí s realizací kontrolní pravomoci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, která je tvořena výlučně poslanci Sněmovnou volenými a plní úkoly směřující k vyšetření věcí veřejného zájmu na základě vymezení usnesení Sněmovny, kterým byla zřízena. Pokud vyšetřovací komise přednesla závěrečnou zprávu na řádné schůzi Poslanecké sněmovny, jedná se o vnitřní záležitost Poslanecké sněmovny a k posouzení výroků vyšetřovací komise není založena pravomoc soudů“. Soud prvního stupně uzavřel, že „předmět sporu ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou spadá do oblasti veřejného práva, a proto jde ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.“ Soud prvního stupně z toho důvodu řízení zastavil a věc postoupil k projednání a rozhodnutí předsedovi Poslanecké sněmovny, který „je v souladu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny příslušným k řešení této problematiky“. 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co 218/2017-315, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nezastavuje (výrok I usnesení odvolacího soudu). Dále rozhodl, že se návrh žalobce na přikázání věci jinému soudci zamítá (výrok II usnesení odvolacího soudu). 5. Odvolací soud vyslovil následující právní závěry. Veřejnoprávní povaha vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ani účel její činnosti nejsou pro posouzení žalobního nároku rozhodné. Tvrdí-li žalobce, že veřejně přednesená závěrečná zpráva této komise obsahovala nepravdy, které poškodily jeho dobrou pověst ve smyslu § 19b odst. 2 obč. zák., pak „nárok žalobce vychází z odpovědnostního občanskoprávního vztahu mezi žalobcem a první žalovanou, který nemá co do činění samotnou kontrolní povahou činnosti vyšetřovací komise“. Odvolací soud uzavřel, že jelikož žalobce tvrdí, že jej stát svou politickou proklamací (zjednodušeně řečeno) poškodil, tento jeho nárok má zcela zřejmě soukromoprávní povahu a k jeho projednání je dle § 7 odst. l o. s. ř. dána pravomoc soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Usnesení odvolacího soudu napadla první žalovaná ve výroku I včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí této právní věci vzhledem k hmotněprávní povaze vztahu žalobce a první žalované, z něhož žalobní nárok vzešel, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. První žalovaná formuluje dovolací otázku, zda „jde v tomto případě mezi žalobcem a první žalovanou o spor či jinou právní věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (z poměrů soukromého práva), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány, a které jsou oprávněny projednávat a rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, či nikoliv.“ První žalovaná považuje vztah žalobce a první žalované za veřejnoprávní ve světle všech doktrinálních teorií rozlišování právních vztahů na soukromoprávní a veřejnoprávní (teorie mocenské, zájmové a organické), přičemž akcentuje, že veřejnoprávnost vztahu plyne z povahy orgánu vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, která je veřejnoprávním orgánem, zřízeným na základě Ústavy, nadaným pravomocemi odvozenými od Ústavy a dalších předpisů nižší právní síly veřejnoprávní povahy, jakož i ze samotné povahy vztahu, jehož předmětem byla realizace kontrolní pravomoci vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k vyšetření věci veřejného zájmu. První žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobní nárok nemá co do činění s kontrolní povahou činnosti parlamentní vyšetřovací komise, když tato komise v dané věci právě v souladu se zákonem jí svěřenou pravomocí kontrolní činnost k ochraně veřejného zájmu vykonávala. První žalovaná zdůraznila, že rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci předsedovi Poslanecké sněmovny bylo správné, když důvod k postoupení vychází z disciplinární pravomoci Poslanecké sněmovny a jejího předsedy vůči jejím členům, zakotvené v čl. 27 odst. 2 Ústavy a § 13 a následujících zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Dále první žalovaná namítala nepřezkoumatelnost napadeného usnesení s tím, že odvolací soud nedostál řádně své povinnosti odůvodnit své rozhodnutí, nevypořádal se s námitkami první žalované obsaženými v jejím vyjádření k odvolání k odvolání žalobce ze dne 29. 3. 2017, není z jeho rozhodnutí zřejmé, z jakého důvodu považuje vztah mezi žalobcem a první žalovanou za soukromoprávní a nikoliv veřejnoprávní. V odůvodnění napadeného usnesení zcela absentují jakékoliv právně kvalifikační úvahy, odkazy na zákonné předpisy či judikaturu, podle kterých by měl být vztah žalobce a první žalované posuzován jako soukromoprávní. 7. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že v otázce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není uplatněn dovolací důvod a vymezeno hledisko přípustnosti dovolání, nýbrž jde o námitku vady řízení; v otázce pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci ve vztahu k právní povaze vztahu mezi účastníky nejde o otázku neřešenou, přičemž žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v n