30 Cdo 2865/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2865/2024-330 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Martinem Cyprisem, LL.M., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 524 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 12/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 25 Co 93/2024-302, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 25 Co 93/2024-302, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2024, č. j. 14 C 12/2020-272, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 1. 2020 po jejím částečném zpětvzetí domáhala na náhradě nemajetkové újmy zaplacení částky 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 7. 2019 do zaplacení a částky 24 200 Kč jako náhrady nákladů na znalecký posudek (původní výše požadované částky byla 1 000 000 Kč). Nemajetková újma jí měla vzniknout úkony prováděnými v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 36/2015 v souvislosti s opakovanými výslechy její osoby jako poškozené ze strany orgánů činných v trestním řízení. Žalobkyně vystupovala v pravomocně skončeném trestním řízení jako svědkyně, resp. poškozená [§ 43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“)], kdy byla ve značné části řízení ve věku mladším osmnácti let a osobou podezřelou byl její otec. Žalobkyně v rámci trestního řízení opakovaně vypovídala, a to konkrétně na úřední záznam o podání vysvětlení dne 15. 7. 2015 a 27. 11. 2016, do protokolu o výslechu svědka mladšího osmnácti let dne 16. 7. 2015 a 20. 8. 2015, v rámci hlavního líčení pak dne 8. 12. 2015, 16. 2. 2016 a 21. 5. 2018. Soud prvního stupně uspořádal prostorově výslech nezletilé svědkyně tak, že obžalovaného ve všech třech případech sice vykázal z jednací síně, avšak do přilehlé poradní místnosti nacházející se bezprostředně za zády předsedy senátu, odkud prostřednictvím pootevřených dveří poslouchal svědeckou výpověď vlastní dcery, o čemž žalobkyně věděla. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 1. 2024, č. j. 14 C 12/2020-272, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 524 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 500 000 Kč od 18. 7. 2019 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Po skutkové stránce došel prvostupňový soud k závěru, že žalobkyně byla osobou poškozenou v trestním řízení a jako nezletilá byla v řízení před soudem a v přípravném řízení vyslýchána v souvislosti s útoky, které na ni byly spáchány ze strany jejího otce a za které byl otec jako pachatel odsouzen. Soud se zabýval okolnostmi, zda je nárok žalobkyně dán či nikoli, přitom neshledal pochybení orgánů činných v trestním řízení, pokud byla žalobkyně opakovaně vyslýchána z důvodu spočívajícího v jejím přístupu k trestnímu řízení (změna výpovědi samotné poškozené v hlavním líčení). Soud prvního stupně učinil závěr, že není dána příčinná souvislost mezi výslechem žalobkyně a její újmou a že nelze v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřovat nesprávný úřední postup, tedy není dán odpovědnostní titul. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 25 Co 93/2024-302, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I) a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok III). Odvolací soud zdůraznil, že civilní soud (rozhodující o odškodnění újmy způsobené jednotlivými úkony provedenými v rámci trestního řízení) není oprávněn hodnotit správnost jednotlivých úkonů, proto odškodnění poškozeného připadá do úvahy jen ve skutečně zjevně excesivním způsobu jednání státních orgánů, kdy pouhou okolnost, že nastala procesní situace, kdy výslech žalobkyně musel být opakován (resp. doplňován s ohledem na výsledky provedeného dokazování a nově objevené důkazní prostředky), nelze považovat za nesprávný úřední postup. Odvolací soud uvedl, že nemá žádnou pochybnost o tom, že v posuzovaném trestním řízení opakované provedení výslechu žalobkyně bylo nezbytné k tomu, aby došlo k odhalení a spravedlivému potrestání pachatele, a že průběh výslechů byl zcela odpovídající zákonu. Městský soud v Praze se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, neshledal existenci odpovědnostního titulu, protože opakování výslechů žalobkyně nelze s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za excesivní způsob jednání orgánů státní moci, a tedy neshledal ani důvod zkoumat splnění ostatních podmínek (újmy a příčinné souvislosti). Odvolací soud pokládal opakované výslechy za nezbytné a neporušující právo žalobkyně na ochranu dle Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (dále jen „Lanzarotská úmluva“), když ve zde posuzovaném případě byla nezbytnost opakování výslechů vysvětlena, opakované výslechy při hlavních líčeních prováděli zákonní soudci, soudy rozhodovaly v senátech, jejichž členy byly muži i ženy, žalobkyně nikdy nebyla vyslýchána na místech, kde docházelo k jejímu zneužívání, nikdy nebyla konfrontována se svým otcem (s ním byla v kontaktu zcela dobrovolně) ani se se svým otcem při výslechu nesetkala (žalobkyně i její opatrovník považovali v době výslechů uvedená opatření za dostatečná), od okamžiku, kdy byl soud informován o zhoršujícím se psychickém stavu žalobkyně, zareagoval (po 31. 8. 2018 se již žádný výslech žalobkyně neodehrál), soudy vždy odůvodnily, proč výslech žalobkyně považovaly za nezbytný, a zajistily, aby při výslechu byla chráněna její osobní integrita. 4. K výslechům žalobkyně učinil odvolací soud následující závěry. Dne 15. 7. 2015 se do bydliště žalobkyně dostavili dva policisté s pracovnicí Oddělení sociálně pracovní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), kdy žalobkyně poprvé sdělila svá obvinění a její výslech se konal dne 16. 7. 2015, kdy došlo ke špatné dataci a na úředním záznamu je uvedeno, že se jedná o přepis výslechu ze dne 15. 7. 2015, přičemž výslech je zachycen na CD nadepsaných datem 16. 7. 2015. Při výslechu dne 16. 7. 2015 byla provedena i fotodokumentace. Dne 20. 8. 2015 se žalobkyně dostavila a vypověděla, že si protiprávní jednání otce, o kterém vypovídala 16. 7. 2015, vymyslela. Dne 27. 11. 2016 se žalobkyně dostavila na policii, aby podala trestní oznámení na manželku svého otce, kdy tedy žalobkyně nebyla vyslýchána ve věci trestního stíhání otce. 5. Opakované výslechy žalobkyně při hlavních líčeních se uskutečnily ve dnech 8. 12. 2015, 16. 2. 2016 a 21. 5. 2018, kdy ve všech případech bylo přijato stejné opatření – otec žalobkyně byl vykázán do sousední místnosti, kde v přítomnosti justičního strážníka poslouchal výslech žalobkyně, dotazy byly kladeny prostřednictvím předsedy senátu a členy senátu, výslechu byla přítomna vždy alespoň opatrovnice dítěte, ve dvou případech pak též znalec (psycholog), u posledního výslechu byl též zmocněnec žalobkyně. Při výslechu dne 16. 2. 2016 se dokazování zaměřilo na otázky deníčku žalobkyně, který její matka předložila soudu až dne 25. 1. 2016, a trestní soud vysvětlil, proč přistoupil k opakovaní výslechu žalobkyně, a to jednak proto, že kvalita audiozáznamu nebyla dostatečná (šlo zhojit přečtením přepisu audiozáznamu) a dále především proto, že žalobkyně svou usvědčující výpověď dne 20. 8. 2015 odvolala s tvrzením, že si vše vymyslela. Po odvolání obžalovaného vrchní soud hodnocení věrohodnosti žalobkyně považoval za nepřesvědčivé, a to s ohledem na závěry znaleckého posudku (ten její věrohodnost shledal problematickou a posudek z oboru gynekologie verzi žalobkyně také nepodporoval), a krajskému soudu uložil rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 17 T 36/2015-982, doplnit dokazování. Obžalovaný následně podal dovolání. Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém byl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními v otázce věrohodnosti žalobkyně (sama se na nikoho se žádostí o pomoc neobrátila, nikdo z rodinných příslušníků si ničeho nebyl vědom, žalobkyně několikrát měnila výpověď, ze znaleckého posudku vyšla její věrohodnost jako problematická, soudy nekonfrontovaly tvrzení žalobkyně s dalšími důkazy, a dále zejména výpověď, kde uvedla, že si vše vymyslela), krajsk