30 Cdo 2885/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2885/2025-92 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 103/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2025, č. j. 13 Co 2/2025-73, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 48 C 103/2024-40, konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů v řízení vedeném u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2022/15870-331 (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 111 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 10. 2023 do zaplacení zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 600 Kč (výrok III). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2025, č. j. 13 Co 2/2025-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 111 600 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o poskytnutí informace vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2022/15870-331 (dále jen „posuzované řízení“). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do zamítnutí žaloby ve vztahu k požadovanému finančnímu zadostiučinění, tedy proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající se rozdělení důkazního břemene při posuzování významu poskytovaných informací pro poškozeného [otázky uvedené v odstavci 1 písm. a) a b)], neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud poté, co po doplnění dokazování uzavřel, že se v posuzovaném řízení požadované listiny žalobce nijak netýkaly, hodlal žalobce za účelem posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), vyzvat k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ohledně toho, k realizaci jakých svých konkrétních práv potřeboval naléhavě a nutně požadované informace s tím, že pokud tak neučiní, vyjde odvolací soud z toho, že pro něj požadované informace měly marginální význam, a protože se žalobce k jednání odvolacího soudu nedostavil a zbavil se tím možnosti být takto poučen, uzavřel odvolací soud, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce nepatrný (viz odstavce 14 a 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022) se v řízení o poskytnutí informace význam jeho předmětu pro poškozeného odvíjí od toho, jak významná je pro žadatele požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí). Význam předmětu takového řízení se totiž bude lišit podle toho, jestli žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva nebo spíše jen realizuje svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i o případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze pak uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje informace naléhavě a nutně získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv s tím, že význam předmětu posuzovaného řízení se může v čase lišit. Jde-li však o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. 6. Z obecné judikatury Nejvyššího soudu k otázce významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, na níž žalobce v dovolání poukazuje (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016) vyplývá, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu (pokud se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem, kam však posuzované řízení nespadá) tvrdí a prokazuje žalobce, zatímco nižší význam musí tvrdit a prokázat žalovaný, jinak je třeba vyjít z toho, že význam předmětu řízení pro žalobce je standardní, s tím, že není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. V případě zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace, jak vyplývá z výše uvedené judikatury, se jeho význam pro poškozeného odvíjí od toho, o jak pro něj důležitou informaci žádal. V tomto řízení žalovaná již od počátku namítala (viz doplnění vyjádření ze dne 20. 7. 2024), že význam předmětu posuzovaného řízení byl pro žalobce zcela marginální a žalobce neosvědčil žádný zájem na získání požadovaných informací, toto její tvrzení pak bylo prokázáno, a to zejména dokazováním doplněným odvolacím soudem, jak je uvedeno výše. Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, publikovaný pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 30 Cdo 767/2025, či ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24) a svým právním posouzením otázky břemene tvrzení a břemene důkazního se od judikatury Nejvyššího soudu (včetně judikatury, na níž poukazoval žalobce) neodchýlil, neboť na základě tvrzení žalované a výsledků dokazování dospěl k závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce. Za situace, kdy totiž z provedeného dokazování vyplývá, že žadatel žádnou vazbu k vyžadovaným informacím nemá, je na něm, aby tvrdil a prokázal, že i přesto pro něj požadovaná informace konkrétní význam měla a z jakého důvodu, neboť se jedná o okolnosti v jeho prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011). 7. Relevantním pak není ani námitka žalobce ohledně odchýlení se od (blíže nespecifikované) judikatury Evropského soudu pro lidská práva a od Stanoviska ohledně povinnosti žalované ke své obraně tvrdit a prokázat skutečnosti vyvracející existenci újmy z nepřiměřené délky řízení, neboť toto žalovaná v řízení netvrdila (vznik újmy nepopírala) a i soudy obou stupňů z existence újmy na straně žalobce vyšly. Tato námitka se tudíž s právním posouzením věci odvolacím soudem zcela míjí a přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. tak založit nemůže, neboť na jejím řešení, jaké prezentuje žalobce, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 8. Svým právním posouzením se odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1589/2023, z nichž v první řadě žádný závěr o presumpci zvýšeného významu základních práv dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod nevyplývá, navíc odvolací soud v souladu s těmito rozhodnutími shledal právo žalobce na přiměřenou délku posuzovaného řízení, přihlédl k celé jeho dél