30 Cdo 2888/2019 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2888/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 2. 2020 Spisová značka:30 Cdo 2888/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2888.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Nemajetková újma (o. z.) Dotčené předpisy:§ 9 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 420 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2888/2019-192 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou MBA, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody na zdraví a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 215/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 30 Co 154/2017-149, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 30 Co 154/2017-149, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2016, č. j. 15 C 215/2016-13, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 4 400 000 Kč jako náhrady škody na zdraví a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měly vzniknout nezákonným omezením osobní svobody výkonem vazby, která byla na žalobce uvalena v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 20/98, jež skončilo zproštěním obžaloby. 2. Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 9. 2016, č. j. 15 C 215/2016-13, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 294 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 4 106 000 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 155 029,39 Kč (výrok III). 3. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně konstatoval, že žalobce byl nezákonně vazebně stíhán v době od 31. 3. 1998 do 12. 10. 1998, a to v souvislosti s trestním řízením, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Soud prvního stupně proto přistoupil ke stanovení výše odškodnění; s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 914/2011, vyšel z rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den výkonu vazby. Soud prvního stupně následně zhodnotil, že vazba měla dopad do osobnostní sféry žalobce, do jeho rodinného života, podnikatelské činnosti a že okolnosti trestního stíhání žalobce byly také masivně medializovány, proto žalobci náleží odškodnění v denní výši 1 500 Kč, což celkem za 196 dní trvání vazby činí 294 000 Kč. 4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem jednak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 196 000 Kč, jednak jej změnil tak, že co do částky 98 000 Kč se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále jej v zamítajícím výroku II potvrdil a ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 5. Po právní stránce se odvolací soud nejprve ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který stanovil denní sazbu odškodnění v judikaturou předpokládaném rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč. Dále ovšem dospěl k závěru, že žalobce neprokázal dopady výkonu vazby na jeho zdraví, když svá tvrzení o zhoršení zdravotního stavu nepodložil žádnými důkazy, přestože byl k tomu soudem prvního stupně vyzván podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud na tomto základě zhodnotil, že odpovídající částka výše odškodnění za jeden den trvání vazby činí 1 000 Kč, za 196 dní trvání vazby pak celkem 196 000 Kč. Odvolací soud závěrem konstatoval, že neshledal důvody pro mimořádné navýšení odškodnění požadované žalobcem v přibližné výši 22 450 Kč za jeden den výkonu vazby. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně částky 98 000 Kč, a celého výroku II. Žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neprokázané následky vykonání vazby na zdraví žalobce soud zohlednil v rámci posouzení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou, nikoliv jako samostatný nárok. Dále namítá, že rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za den výkonu vazbu, ze kterého soudy vycházely při stanovení výše odškodnění, je pouze orientační a vhodné k posouzení odškodnění pro „běžné případy“, což ovšem není situace žalobce. Žalobce také namítá vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti odůvodnění výše přiznaného odškodnění. 7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. IV. Přípustnost dovolání 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Námitka žalobce, že rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den výkonu vazby, z něhož odvolací soud při stanovení výše odškodnění žalobce vycházel, je pouze orientační a určeno pro „běžné případy“, a na něj se proto nevztahuje, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť stanovení částky v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč je adekvátním odškodněním za jeden den vazby v poměrech České republiky, a to při zvážení vazby jako velice výrazného zásahu do práv jedince (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení výše odškodnění 1 000 Kč za jeden den výkonu vazby vyšel ze své vlastní úvahy založené na konkrétních okolnostech projednávané věci, navíc podložené zevrubným dokazováním před soudem prvního stupně (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). 13. Nejvyšší soud ovšem shledal dovolání přípustným pro řešení otázky posouzení tvrzené újmy na zdraví žalobce, jež mu měla být způsobena nezákonnou vazbou, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 14. Dovolání je důvodné. 15. Před přijetím zákona č. 160/2006 Sb. právní řád České republiky neznal institut odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, a to ani aplikací zákona č. 82/1998 Sb. ani zákona č. 58/1969 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 16. V době vzetí žalobce do vazby (která trvala od 31. 3. 1998 do 12. 10. 1998) byla však Česká republika vázána čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“ (srov. sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). Jde přitom o ustanovení přímo použitelné, jež stanoví právní základ pro odškodnění majetkové i nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústav