30 Cdo 2896/2004 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2896/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce D., státní podnik, zastoupeného advokátkou, proti žalované P. M., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 23.940,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 116/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 4. června 2004, č. j. 35 Co 148/2004 - 94, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 4. 6 2004, č. j. 35 Co 148/2004 - 94, ve výroku o věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího rozsudku tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 23.940,- Kč, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 23.940,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 20. 11. 2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalované jako jeho zaměstnankyni byla při narození syna V. B., nar. 30. 3. 2001, vyplacena peněžitá pomoc v mateřství za 216 dnů ve výši 82.080,- Kč, o níž jej v tomto rozsahu požádala s tím, že je svobodná osamělá matka a nežije s otcem dítěte. Tento údaj se však ukázal nesprávným a žalované tak peněžitá pomoc v mateřství náležela pouze za 153 dnů ve výši 58.140,- Kč. Přeplatek této dávky ve výši 23.940,- Kč byl tudíž žalované vyplacen bez právního důvodu a žalobce proto požaduje, aby jej žalovaná z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na její straně zaplatila. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 8. 12. 2003, č. j. 12 C 116/2003 - 70, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 1. 2004, č. j. 12 C 116/2003 - 73, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce vyplatil žalované při narození jejího syna V. B., nar. 30. 3. 2001, peněžitou pomoc v mateřství za období od 31. 3. 2001 do 1. 11. 2001, tj. za 216 dnů, v celkové výši 82.080,- Kč. Platebním výměrem Okresní správy sociálního zabezpečení v Č. L. ze dne 6. 8. 2002, v souvislosti s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v P. ze dne 19. 9. 2002, byla žalobci uložena povinnost zaplatit na účet Okresní správy sociálního zabezpečení v Č. L. částku 23.940,- Kč, která byla nesprávně vyplacena žalované, a že žalobce tuto částku uhradil. Na základě výsledků dokazování, v jehož průběhu soud provedl důkaz listinami a výslechy svědků J. B., jeho matky B. B., matky žalované V. M., a svědků P., R. a Š., dospěl k závěru, že žalobce neprokázal své tvrzení, že žalovaná získala na jeho úkor bezdůvodné obohacení (§ 243 odst. 1, 2 a 3 zákoníku práce). Ohledně stěžejní otázky soužití žalované s otcem dítěte v době pobírání peněžité pomoci v mateřství totiž z výpovědi svědků B., B., P. a R. jednoznačně vyplynulo, že v roce 2001 žalovaná nebydlela ve společné domácnosti s otcem nezl. V. J. B., neboť před jeho narozením se nepohodli, J. B. žil od té doby v domě u své matky v M. a soužití se žalovanou obnovili až někdy v roce 2002; jmenovaný se v bytě žalované zdržoval jen po dobu 14 dnů v létě 2001, kdy byl v pracovní neschopnosti a kdy žalovaná byla s dětmi na chalupě u svých rodičů, případně při návštěvách nezl. V. V souladu s těmito důkazy je i zjištěná okolnost, že J. B. byl v roce 2001 přihlášen k trvalému pobytu u své matky v M. a že v bytě žalované byly v roce 2001 evidovány 3 osoby, tj. žalovaná a její dvě nezletilé děti; skutečnost, že J. B. uplatnil u svého zaměstnavatele od roku 2001 nezdanitelnou částku na svého syna V. jako na nezletilé dítě žijící s ním ve společné domácnosti a že žalovaná odpočet této částky nenárokovala, neprokazuje soužití J. B. se žalovanou, tedy okolnost, že žalovaná nebyla v době pobírání peněžité pomoci v mateřství osamělou matkou. Výpovědi svědka Š. – který bydlí ve stejném domě jako žalovaná a který uvedl, že J. B. potkává ve stále stejné intenzitě - soud neuvěřil, neboť zůstává neosamocená. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 35 Co 148/2004 - 94, změnil rozsudek okresního soudu ve spojení s doplňujícím rozsudkem tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 23.940,- Kč, a ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení z částky 23.940,- Kč ve výši 3,5 % od 20. 11. 2002 do zaplacení a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování doplňujícím výslechem svědka J. B., uzavřel, že žalovaná v roce 2001 žila ve společné domácnosti se jmenovaným. Neztotožnil se totiž s tím, jak soud prvního stupně hodnotil věrohodnost slyšených svědků J. B. (jehož výpověď podle jeho názoru vykazuje rozpory), V. M. a B., přednesy žalované i její prohlášení ze dne 10. 4. 2001, v němž uvedla, že s otcem dítěte nežije. Poukázal na to, že z výpovědi svědků P., R. a Š. žádné poznatky ohledně rozhodujících skutečností nevyplynuly, a za významné pro posouzení dané věci naopak považoval nikoliv zjištění, že svědek B. měl v roce 2001 trvalé bydliště v domě své matky v M. a že v nájemní smlouvě i v evidenci bytu žalované byly přihlášeny 3 osoby, nýbrž zjištění, že J. B. v prohlášení poplatníka daně z příjmu uplatnil u svého zaměstnavatele nezdanitelnou odpočitatelnou částku ze základu daně na nezletilého V. jako na dítě, se kterým žije ve společné domácnosti, a že žalovaná nepodala k soudu návrh na úpravu výchovy a výživy k nezletilému V. V této souvislosti zdůraznil, že soud prvního stupně provedené důkazy nehodnotil zcela v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a dospěl tak k nesprávnému skutkovému zjištění i k nesprávnému právnímu závěru. Protože žalovaná plněním bez právního důvodu, spočívajícím v peněžité pomoci v mateřství jdoucím nad rámec 22 týdnů, získala bezdůvodné obohacení v částce 23.940,- Kč ve smyslu ust. § 243 odst. 1 a 2 zákoníku práce, neboť s ohledem na to, že podala nepravdivé prohlášení, musela vědět, že v tomto rozsahu jí dávka bude ze strany žalobce vyplacena omylem, a protože nedošlo k promlčení tohoto nároku (§ 243 odst. 3 zákoníku), je povinna je žalobci vydat. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 23.940,- Kč změněn, podala žalovaná dovolání, v němž s poukazem na ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází se skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se skutkovým závěrem krajského soudu, že v rozhodné době nebyla osamělou matkou, a namítá, že v hodnocení důkazů odvolacím soudem jsou z hlediska pravdivosti a přesvědčivosti logické rozpory, spočívající zejména v tom, že neuvěřil výpovědi svědka B., a naopak uvěřil údajům uvedeným v prohlášení k přiznání k dani z příjmů, a z tohoto pohledu pak hodnotil všechny provedené důkazy. Protože podle odvolacího soudu je prohlášení J. B. jako poplatníka pravdivé, je nepravdivé prohlášení žalované ze dne 10. 4. 2001, nepravdivá je i výpověď svědkyně B. a nevýznamné jsou i výpovědi svědkyň P. a R., přičemž odvolací soud nepřihlédl ani k nepřímým důkazům, tj. evidenčnímu listu, odhlášení a přihlášení trvalého pobytu svědka B. v rozhodné době u jeho rodičů, a svůj závěr opřel o to, že žalovaná nepodala k soudu návrh na úpravu výchovy a výživy k nezletilému V. Poukazuje na to, že svědek B. ve své výpovědi před odvolacím soudem setrval na tom, že v rozhodné době se žalovanou nežil, a pokud své údaje opravoval, bylo to z důvodu časového odstupu tří let. Také svědkyně P., R., M. a B. potvrdily, že frekvence návštěv svědka B. v bytě žalované v té době byla malá, a svědkyně B. jednoznačně potvrdila, že její syn - svědek B. s ní v rozhodné době bydlel v jejím domě v M. Podle dovolatelky je správný závěr soudu prvního stupně, že listinný důkaz - prohlášení J. B. jako poplatníka daně z příjmu, je osamělým důkazem oproti jeho svědecké výpovědi podložené ostatními svědeckými i listinnými důkazy. Protože skutkové zjištění odvolacího soudu je nesprávné, není správný ani jeho závěr o opodstatněnosti žaloby. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený výrok rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 3. 2005 a dospěl k závěru, že dovolání, které proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovola