30 Cdo 2900/2004 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2900/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 3. 2005 Spisová značka:30 Cdo 2900/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2900.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2900/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 118/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2004, č.j. 1 Co 103/2003-226, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č.j. 1 Co 103/2003-226, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2003, č.j. 23 C 118/99-207, ve výrocích I., II. a IV., zatímco ve výroku III. týkajícím se odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů zástupce žalobce jej změnil. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v řízení především zabýval zákonností trvání vazby v období od 9. 9. 1990 do 29. 9. 1992, zejména pak v období od 9. 3. 1991 do začátku dubna 1991 a od 10.8.1991 do 12.8.1991. V řízení bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobce skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalobce pak dovozuje, že neoprávněným vzetím do vazby došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv. Pochybnosti o zákonnosti vazby u období od 9. 3. 1991 do začátku dubna 1991, byly podle soudu odstraněny tím, že žalobce sám v průběhu řízení potvrdil, že rozhodnutí o prodloužení vazby ze dne 6. 3. 1991 na dobu od 9. 3. 1991 mu bylo téhož dne (6.3. 1991) také doručeno. Tím šlo o vazbu zákonnou a nikoliv o protiprávní zásah do jeho práva na osobní svobodu. Pokud se krajský soud dále podrobně zabýval okolnostmi prodloužení vazby vůči žalobci od 10. 8. 1991, odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Odvolací soud uvedl, že byť trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb. ve znění do novely provedené zákonem č. 200/2002 Sb. dále jen \"tr.ř.\") neobsahoval výslovná ustanovení o charakteru rozhodnutí o prodloužení vazby, je třeba mít z historického vývoje tohoto institutu zato, že do zmíněné novely trestního řádu byla za rozhodnutí o vazbě ve smyslu ustanovení § 74 odst. 1 tr. ř. považována rozhodnutí o vzetí do vazby a rozhodnutí o propuštění z vazby a tato rozhodnutí bylo možno napadnout opravným prostředkem - stížností. Proti rozhodnutí o prodloužení vazby nebyla podle zmíněného ustanovení stížnost přípustná, a proto k zákonnému postupu procesní předpis vyžadoval, aby do skončení vymezené lhůty trvání vazby příslušný orgán činný v trestní řízení rozhodl o dalším prodloužení vazby a vydáním tohoto rozhodnutí bylo rozhodnutí také vykonatelné. Podle obsahu trestního spisu pro dobu od 10. 8. 1991 generální prokurátor rozhodl o prodloužení vazby dne 7.8.1991 a sám žalobce ve svém odvolání ze dne 4. 7. 2002 potvrzuje, že toto rozhodnutí mu bylo doručeno dne 12. 8. 1991. Odvolací soud proto dovodil, že i v tomto období šlo o vazbu zákonnou. Uzavřel, že žalobce neprokázal protiprávní zásah do svých osobnostních práv výkonem vazby. Protože tak byl návrh důvodně zamítnut, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. října 2004, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV., podal žalobce dne 7. prosince 2004 prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel napadenému rozhodnutí vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( 241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona). Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčen, že se jedná o věc, která má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že byl dovolatel ve vazbě důvodně a že byla vazba prodlužována v souladu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Uvádí, že okamžik doručení rozhodnutí o prodloužení vazby musel předcházet době, kdy končilo trvání vazby stanovené předchozím rozhodnutím. Pokud by byl připuštěn jiný výklad, byla by osoba držená ve vazbě postavena do situace právní nejistoty, zda ještě je či není omezena po právu její osobní svoboda, a to je zcela nepřípustné z hlediska zásadního významu institutu osobní svobody občana a jejího omezení zásahem státní moci. Závěry soudů, že pravidla o doručení rozhodnutí o prodloužení vazby byla stanovena až od 1. 1. 1992, a tedy za platné právní úpravy do 31. 12. 1991 je tato otázka právně bezvýznamná, je zcela nesprávný. Dále dovolatel uvádí, že soudy nalézací i odvolací odmítly doplnit dokazování výslechy svědků, prostřednictvím kterých by bylo objasněno jeho tvrzení týkající se skutečných dat, kdy mu byla rozhodnutí o vazbě doručena a namítá tak, že odvolací soud přejal nesprávný právní názor nalézacího soudu v otázce doručení rozhodnutí o prodloužení vazby, přičemž tento výklad - má naprosto zásadní význam pro posouzení, zda byl dovolatel ve vazbě po právu, či nikoliv. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází fakticky z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak toto dovolání napadá rozsudek, jímž odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, avšak dovolací soud dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., takže dovolání je v tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Důvodem je způsob, jakým odvolací soud přistupoval k řešení otázky, zda v daném případě měl zásah do osobnostní sféry žalobce povahu neoprávněného zásahu či nikoliv. Dovolání ve věci je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za věcně správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), byť s některými v něm obsaženými úvahami se dovolací soud neztotožňuje. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Ani samotný obsah podaného dovolání však ve své podstatě neuvádí takové skutečnosti, které by věcnou správnost napadeného rozsudku v napadeném výroku I., pokud jím bylo rozhodováno ve věci samé, zpochybňovaly. Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl s